Černá dáma

Všechny, kteří čekali na novou porci písmenek, zklamu. Opět - jelikož nám dovolená ještě neskončila a světla je pořád dosti na šití - mám chlubící kousek z dílny Dračí sedmy.

Fjůůůůů, vypadá to jako nějaký nový druh vetřelce, co? Ve skutečnosti jsem se potýkala s týmž problémem jako u Břečťanového - obojkový náhrdelník se zkrátka špatně fotí. Zvlášť když z něj visí lupínky a vlastně nemá až tak pevnou strukturu, protože je pružný (aby nikde na šíji netlačil) a ručně šitý a vůbec.
Takže ještě aspoň jeden pohled na vyrovnaný šperk:

A já jdu zase páchat nějaké nepřístojnosti, tedy odevzdávat své zakázky. Tedy zakázku; všechno ostatní putuje poštou.

Víc než jen trocha šití

To máte tak: dlouho, předlouho měla Mivka zálusk na svůj vlastní břečťanový náhrdelník, jenže Sedmero při představě mnoha lístků, které jsou zapotřebí k jeho vytvoření, dostávalo prudké záchvaty křečí, psavosti (popřípadě spavosti), cestovalo pracovně do všech možných pekel a jánevímkamjakých děr (ano, to je krycí název), zkrátka a dobře se nám nešilo dvakrát dobře.
Nicméně - a prosím famfárky - jsme se navzájem v Sedmeru dokopaly k nějaké té činnosti. Výsledek se dá shrnout do jediného slova: náhrdelník.

Čelní pohled: pomyslný střed je posunutý doleva, kde se dá zahlédnout trojice lístků složená do pseudotrinquetry. Trochu jsme si holt hrály s lístečky...

Napůl skryté zapínání udělalo radost i nám - takovou vychytávku nemá Ekyelka ani na svém vlastním náhrdelníku! Inu, co kousek, to skutečně originál, jinak by to snad ani nebyl šperk od Dračí sedmy.

Konečně celý náhrdelník, byť ve značně stočené perspektivě. Některé šperky (náhrdelníky obojkového typu nevyjímaje) se zkrátka dost špatně fotí v zajímavé pozici. A modelku nemáme, žádná zrovna nebyla poblíž.

Jistě si dovedete představit tu úlevu, když se odstřihl poslední vlasec, naposledy se zkontrolovalo upevnění lístků a foťák vyplivnul do počítače závěrečné fotky. Jak jsou krásné, tak jsou břečťanové náhrdelníky i neskutečně pracné, přestože to je většinou zábava. A popravdě: pokud kdy vůbec budu nějaký páchat přímo do volného prodeje (tedy ne na zakázku a předem zamluvený), pak bude jeho cena také zcela odpovídat úmornosti a pracnosti výroby. I když to jsou "jen" korálky a silon.

Ovšem jelikož nám ještě stále neskončila dovolená, ihned jsme se vrhly na nový projekt. No, vrhly... Už jsme něco rudého a divokého začaly šít, ovšem pak se rokajl tak nějak sesypal dohromady, vynořily se vzpomínky na jednu procházku noční Prahou - a šlo to samo. Bez návodů, jak je naším dobrým zvykem, zato s mírným prskáním, když jsme asi třikrát páraly a začínaly znova.

Ve výsledku je i tenhle náhrdelník prodaný, což nás neskutečně těší. Máme totiž záruku, že bude dělat radost, vzbuzovat obdiv, přitahovat pozornost a především: bude někoho těšit.

Oba náhrdelníky samozřejmě už mají i náušnice do sady, neboť je třeba poskytovat světu veškerý možný luxus, jaký si můžeme vysnít (nebo ušít). Fotit se mi je ale krutě nechtělo. Nejen, že je už méně světla a ne v tak dobré kvalitě (což se odráží i na fotografiích náhrdelníků, já to dobře vím), ale fotit v pracovně znamená odsunout stranou minimálně dva kufry s materiálem, najít rovnou plochu u okna, kde nejsou květiny, vyhnat aspoň na půl hodiny obě kočky z místnosti - a pak ještě zapřemýšlet, jak náušnice vyfotit tak, aby nevypadaly jako hromádka neštěstí a barviček. Takže nezbývá než si počkat na hypotetické fotky "v akci", pokud je vůbec budoucí majitelky náhrdelníků dodají.

A jelikož je jedna ráno a já mám ještě pondělí, byť mi kalendář už tvrdí něco jiného, mizím od datlování páchat něco mnohem užitečnějšího. Třeba spát.

Šest minut

Co se dá stihnout? Uvařit kávu či čaj. Připravit jednoduchou pomazánku z tuňáka, pomazánkového másla a cibule. Přečíst noviny. Zničht svět v poznámkách (jde to i rychleji, když ne/máte svůj den, přiznávám). Vyměnit 38 etiket a naplacírovat jeden modul, pokud celková suma artiklů nepřekročí hranici 25 kusů. Napsat tenhle text na displej mobilu při čekání na bus, zatímco ruka pomalu mrzne.

Šílený mutant a celý ten cirkus

Už jsem nad tím přemýšlela několikrát. Mám já vůbec svou oblíbenou postavu? U autorů to je jasné - nejsem Jodid, abych propadla Asherovi, byť mám jeho texty ráda, a už vůbec se neřadím ke slepým vychutnávačům jakéhokoliv jednoho génia. Ale osobnosti natolik silné, aby zaimponovaly i Sedmeru, vybíravému a zapomnětlivému ostudněji, než lze vyjádřit? Tentokrát to bylo věru hluboké zamyšlení.

Když jsem se tedy vyhrabala z nánosu listí a pavučin babího léta, našla jsem pár listů, o nichž stojí napsat aspoň pár řádek. Nejsou to žádné světoborné objevy, ovšem mají své kouzlo.

Oním šíleným mutantem a zároveň jedním z nejsilnějších charakterů, které jsem na své pouti skrz stránky poznala, je Miles Vorkosigan, kníže Miles Vorkosigan. Jeho matkou je Lois McMaster Bujold, která stvořila kompletní vesmír pro tohoto vojenského a strategického génia s nedostatečným tělem. Do vínku totiž Miles dostal prenatální otravu soltoxinovým plynem, čímž Bujoldová z metr osmdesát urostlého knížete udělala metr šedesát (po spoustě zlomených kostí a operacích) nahrbeného skřeta, který má ve zvyku dosáhnout všeho, co si zamane, I kdyby proti němu stála třeba jedna z nejmocnějších říší daného vesmíru. 

Co se mi na téhle sérii líbí? Pletichy, pletichy, pletichy. Vojenská strategie podaná téměř jako detektivka, šílené plány na záchranu vlastního pozadí i Dendarijské flotily, kterou si kolem sebe Miles mimoděk vytvořil hned ve své první knize (systém "ono se to samo tak nějak nabalilo, když jsme se z toho průseru snažili vysekat" má své neocenitelné klady a půvaby), případně neméně divoké akce ve službách bratrance Císaře. Milesův sarkastický až ironický pohled na svět i sama sebe a zároveň zoufale lidské pochyby o všem, co dělá. Svědomí, které si s sebou tenhle malý obrovský mužík vláčí všude s sebou, totožné chápání pojmů čest a závazek, nevyslovené sny a neustálá nedůvěra ve vlastní genialitu - Miles je zkrátka člověk. Má sice ohromné velitelské schopnosti, takže i na smrt rozhádané žoldnéře dokáže během jediného dne nejen že usmířit, ale dokonce zařadit do své flotily, zároveň však nešetří výtkami k sobě samému a neustále se ohlíží na ostatní. Ví, že nese za své muže a ženy zodpovědnost, ať už jde o jednoho vysloužilého vojáka nebo celou armádu.

Navíc Miles mi často dělal společnost, když jsem se učila psát. Vlastně se k němu občas vracím dodnes, většinou z nostalgických pohnutek, méně už pro radu. Je těžké vyptávat se ho, jak může být tak uvěřitelný, když neustále řeší nějaké pokusy o atentát, sabotáž, rozpoutání války, nebo se snaží někomu zachránit život či dokonce sám přežít. A tak ho jen pozoruji, občas si poznamenám na spodní stranu javorového listí nějaký detail,  nápomocný při mém psaní, a nechávám se unášet jeho eskapádami. Každá jeho kniha je v něčem stejná a v něčem jiná, nová, pokročilejší. Miles roste, stárne, moudří, občas musí překousnout nějakou mrzutost, jindy, tedy většinou vítězí. Na každý pád ale stále zůstává člověkem se všemi svými bolístkami, sny i vadami, což je jeho největší přednost.

Neméně lidský, ovšem ze zcela jiného světa je Seyonne. Otrok, válečník, čaroděj, zachránce svého národa a zároveň svým národem několikrát prokletý. Poznáváním jeho osudu a chování jsem pochopila, že hrdinou proti své vůli může být i člověk, který nemá jiné východisko. Nezáleží na důvodech, proč se rozhodne, ale že jde a udělá, co je třeba. Dnes už je mi to jasné jak letní den, ovšem dříve bývalo mé přemýšlení o literárních postavách, zejména o těch mnou vymyšlených, dost ploché. Placaté jak šutr na zápraží, abych byla přesná. 

Seregil a Alek, poutníci, přátelé, milenci, Pozorovatelé. Noční běžci je cyklus naditý zajímavými postavami na obou stranách hranice, tihle dva však mezi nimi vynikají i jemnou vzájemnou přitažlivostí, méně tradiční v tomhle žánru. Stejně jako u Milese i u nich není nouze o špehování, zlodějiny, politiku a jemně spřádanou politiku. Možná i tohle je důvodem, proč nejsem zatím schopná nezabředávat do složitých struktur a intrik mezi postavami - četba každého ovlivní víc, než si je ochoten sám přiznat.

Pokud jste nabyli dojmu, že mými společníky jsou jen muži, Rialla vás vyvede z omylu. To od ní se Sianis a ostatní ženy učily tančit a vůbec se chovat jako ženy. Bojovat jako ženy, protože většina nekvalitní fantasy má jedno společné: ženy jsou buď objekty s nálepkou "zachránit a zplenit", případně "sežrat, aby mohl hrdina vyrazit do boje". Sofistikovanější myšlení se od nich neočekávalo, což z nich činilo obrázky. Pěkné, nepoužitelné, snadno zaměnitelné. A není nic horšího, než když se čtenáři postavy v ději pletou mezi sebou jako jednovaječná sedmerčata.

Mohla bych vyjmenovat ještě další postavy, každý čtenář jich za svůj život potká tisíce. Jenže tihle vyjmenovaní (a jejich společníci) se mi připletli do cesty dostatečně brzy, abych si díky nim poupravila své vnímání textu, vytvářejícího živý charakter. Milesovo neustálé nutkání své okolí přesvědčit, že on je duševně zcela zdravý, i když vypadá jak zmutovaný trpaslík, Seyonneho noční můry, konec konců i Riallino zpočátku podivné rozhodnutí dobrovolně se vydat zpět do sídla svých bývalých pánů, od nichž horko těžko utekla, to vše a mnohem víc v jejich charakterech mne přinutilo víc přemýšlet o lidské psychice obecně. Nesedět jen nad samotným příběhem, ale více se rozhlížet. Učit se, studovat, začínat své otázky obligátním "proč". Proč se zachovali právě takto? Proč někdo dobrovolně podstoupí sebevětší ponížení, i když nemá žádnou jistotu, že mu to k čemu bude? Proč funguje mix charakterových vad takového a makového typu právě tímhle způsobem, že si čtenář postavu navzdory všemu oblíbí? Proč, proč, proč.

Nestačí si jen vysnít svět, stvořit postavy a obléknout je. Rozpohybovat, dát jim cíl, prostředky. Chce se to víc ptát po důvodech jejich konání, po snech a touhách, pramenících z jejich psychiky. A tohle mne šílený mutant a ostatní z toho cirkusu mých oblíbených společníků naučili.

Noční směna

Původně jsem si říkala, že je zbytečné tenhle text vytahovat. Povídka si oběhla své šestnáctihlavé kolečko a to stačí. Ovšem má i svůj půvab, proto se zahnízdila i v Hvozdu.
Konec konců díky téhle povídce mám další nepatrný zářez na pažbě "zúčastněno".

Brada dole, obočí vzhůru

Přesně tak, dnešek se od samého úsvitu (respektive ještě před úsvitem, ale čtvrtá hodina ranní je tak zatraceně nepoetická, když je plná inverze a zimy) nese ve znamení údivu, překvapení a záblesků čiročirého úžasu. Ať už se jednalo o nechutný, extrémně rychlý výstřel z pelechu (kožešiny jsou prostě zlo, zlo, zlo, ze kterého se vylézá tak zatraceně špatně!) a následný neméně bleskový přesun do práce - kam jsem dorazila včas, kupodivu - nebo o další záblesky reality.

První překvapení se však odehrálo ještě v noci - dvanáctá už minula, takže technicky to spadá do dneška, byť dokud nejdu spát, mám ještě den předchozí. Ovšem to je jen na okraj, důležitější jsou známé výsledky letošního ročníku Žoldnéřů. Nejvíc zvědavá jsem byla samozřejmě na Sikarovy výsledky - a chlapec opět nezklamal. Ano, opět se dostal přede mne. Jsem zvědavá, jak to dopadne, až oba do nějaké soutěže pošleme texty, na nichž jsme si oba dali skutečně pořádně záležet. 

Tedy ne, že bych neodvedla svou práci co nejlépe jako vždycky, ale řekněme, že stojím pevně na zemi a na rozdíl od obvyklých soutěžících na přední místa vůbec nemyslím. Říkejte si, že jsem třeba cynik, ale krátké texty nejsou má parketa. Vím to, jsem s tím smířená, a vesele se rýpu v konstruktech románů, rozvržených na celá desetiletí (však ono to psaní nikam neuteče). V tomto ohledu se držím olympijského hesla o účasti, i ta je důležitá.

Z jiného soudku: "To se tam nevejde" je věta, kterou kolegové od jistých dob vypouštějí z úst jen velice sporadicky, dokud jsem v doslechu. Jedna věc je zbavit se nepohodlné palety, které si dle Murphyho zákonů šéf ve skladu vždycky všimne nejdřív, takže následuje sprduňk typu "jak to, že to ještě není vybalené?!", ovšem něco jiného je sledovat zběsilé tornádo v akci, jak rozebírá paletu tosetamnevejde jim přímo před očima a zboží dělá jen tiché šplouch do regálů. Chápu, že se mohou cítit trochu trapně a zbytečně, když jejich vlastní slova obracím v prach, jenže kdo se má na ten chaos dívat?

Zkrátka a dobře Honzík se podrbal na hlavě, pronesl tuhle památnou větu a radši utekl stahovat vozíky. Za dvacet minut se vrátil a marně hledal paletu, zboží i elektriku. Tak nějak jsem udělala to, co vždycky, a odkráčela jsem si vytisknout etikety. Ve výsledku jsme se potkali u nové palety, nad níž si už sice dával pozor na ústa, ale stejně se v závěru nad hromadou obalů přistihl, že jen nevěřícně kroutí hlavou - regály stěží ze dvou třetin plné a paleta fuč. Jo, stačilo to trochu srovnat, přeorganizovat, přesunout pár (takže skutečně jen dva) artikly o tři moduly dál, doplnit značení a hotovo. 

Až později mi šéf se škodolibým smíchem přiznal, že už dlouho Honzíka neviděl takhle bleskově makat. Zřejmě se moje prskání nemíjí tak docela účinkem, tedy aspoň u některých bytostí. Anebo si Honzík vzpomněl, co s sebou občas tahám do práce. Luk se dá použít i na boj v bezprostřední blízkosti, o zubech a sarkastických poznámkách nemluvě.

Částečně kulturní šok jsem zažila teď večer, když jsem si přečetla Temnářčin poslední článek. Nabízet své chabé psací zkušenosti coby korektor a redaktor za úplatu, jen tak, bez ŽL a veřejně? Nevím, nevím, tohle zavání pořádným průšvihem po právní, osobní i ideové stránce. 

Za těch víc než deset let vegetění na různých literárních serverech a společenstvích (z toho posledních pět let na saspi coby domovské základně) jsem se mnohokrát přesvědčila, že můžu napsat sebesmířlivější komentář pod vyloženě špatný text - a stejně je to tak pade na pade, že za vyjádření názoru dostanu držkovou. 

Psaní se věnuji ještě déle. Dokonce jsem se pokoušela vystudovat literární vědu a dodnes se čas od času ponořím do některé studie či naučnému svazku, věnujícímu se buď rozboru některého žánru, nebo funkcím literatury obecněji (prozatím stále vedou Ecovy studie o literatuře a Vellek-Warrenova Teorie literatury, do té si barbarsky značím tužkou poznámky dodnes). Nikdo mne ale nedonutí prohlásit, že mám nějaký text bez chyb. Naopak - čím jsem starší, tím mám větší jistotu v tom, že ty chyby se tam najdou. Sporná a záludná souvětí (přitom existuje snadná pomoc: nepsat komplikovaně), existence vhodnějšího synonyma, nevyužitá dynamika okamžiku... Je toho hodně, co se dá na textu zkazit. A může-li se něco pokazit, totálně se to zmrví.

Pokorně se skláním před každým profesionálním korektorem, překladatelem i redaktorem. Je to práce nevděčná, náročná a nikdy nekončící. A vím zcela jistě, že tohle bych rozhodně dělat nechtěla. Jedna věc je věnovat se z vlastní blbosti amatérské tvorbě a publikaci stejně postižených individuí na literárním serveru, kde se očekává jen malá míra dokonalosti, a něco zcela jiného je provádět korektury jako soustavnou placenou činnost. Bez ohledu na právní normy (smlouva o dílo, daně atd.) a osobní újmu na čase a často i psychice (hořící termíny, nespokojení zadavatelé, reklamace), redaktorská činnost zabíjí vlastní tvůrčí činnost. 

U mne to  platí na takových 75% - pokud chci odvést svou práci jako redaktor skutečně dobře, nemohu se věnovat vlastním textům, dokud nemám z krku texty cizí. A jak ohleduplně napsat je to totální propadák, aniž by měl autor chuť mi vysklít čočky, případně dát vydělat mojí zubařce? Hlavně se to musí napsat opatrně a pohrát si se slovíčky i celkovým vyzněním komentáře - a to zabere sakra hodně času.

Tohle překvapení večera mne ovšem donutilo se pořádně zamyslet, proč vlastně dělám, co dělám. Ano, jsem idealista. Stále ještě přes všechny střety se zneuznanými génii věřím, že existují normální lidské bytosti, které si z mých komentářů vezmou to, co potřebují, aby v příštím textu nasekaly méně gramatických, stylistických i logických chyb. Že tohle věčné balancování na ostří pomůže i mně samotné pochopit o něco víc, jak funguje slovo a text, a skrze to se pak naučím lépe vyjadřovat. Lépe psát.

Do té doby nejspíš budu žasnout nad spoustou věcí. A poté taky, protože schopnost žasnout a divit se je tím největším darem, který si můžeme z dětství přenést do dospělosti.

Láska sněžného draka

 Tak jsem si opět hrála s rokajlem, neviditelnými nitěmi a extra ostrými jehlami. Já vím, že bych měla pracovat na textech a vůbec, jenže když si inspirace dupne okovanou kanadou, těžko se budu věnovat něčemu jinému. Stejně by mi to ani nešlo.

Takže Láska sněžného draka je venku, vystavená a uvolněná do prodeje v profilu Dračí sedmy. Zároveň jsem šperk přihlásila i do soutěže Fler Beadweaving Teamu, ovšem bez aspirací na umístění - ono totiž když se vám sejde tlupa skvělých, šikovných a všeho schopných šperkařek, vznikají skvosty, při nichž sanice padají k zemi. A ne vždy se poštěstí mít dostatek času vyvádět podobná alotria.

Pár vzpomínek

Jak se likviduje požářiště v bývalé lokalitě Hvozdu, nacházím dnes už zapomenuté snímky, poznámky a útržky společného života. A nebyla bych to já, kdybych si to nejlepší nepřetáhla sem:

Banda vlasatců na chatě, oslava narozenin v plném proudu a tváře, které dnes už jejich bujné lokny a prameny už v některých případech rozhodně nelemují (viď, Isdanile!). Jo, to byl víkend...

Více fotek zřejmě už nebude, jsem líná procházet placatý archiv. Nicméně těch zážitků je tolik, že nemá ani smysl je všechny kopírovat, syslit a schraňovat v písemné podobě: ve svém důsledku všech těch pět let zformovalo nejen mne a mé okolí, ale i přátelství, která jsem v té době navázala. A drtivá většina jich trvá dodnes s větší či menší mírou aktuální intenzity.

Navíc některé články se opakovaly se smutnou pravidelností přílivu idiocie a arogance. Ano, moje věčné nářky na autory obecně i na zcela konkrétní osoby, které zpestřovaly svého času či dodnes zpestřují modrooranžový svět. Jsem si jista, že dříve či později se pár článků na toto téma objeví i zde, byť se už snažím podobné záležitosti nechávat v redakci. Občas je to však hodně těžké; urážka je vždycky urážkou, třebaže je vyslovena v afektu a bez cíle skutečně urazit.

Ovšem Channa už se na to naučila odpovídat: nechej to vyhnít! Kompost je taky důležitý...

Zkrátka a dobře - jsme přestěhované. Definitivně. Otevřete medovinu a nechejte mne aspoň týden vydýchávat - těch vzpomínek bylo skutečně hodně.

Letní želé dort

Oblíbený zákusek naší rodinky i ctěného šermířstva - částečně obšlehnutý z kuchařského sešitu Dr. Oetkera, přesto připodobněný našim potřebám: dimenzovaný ne na trapnou dortovou formu, která by vystačila s bídou pro Fuxe, ale rovnou na celý plech.

Bublanina podle Ekyelky

 V červenci 2007 byla celá banda u Rusáka doma. Malá oslava spojená s koukáním na filmy a klevetěním, obíráním všeho zeleného v zahradě a s česáním třešní. Velkých, černých a šťavnatých třešní, při jejichž požírání začal v jednu chvíli Jaryn házet takové psí pohledy, až nalomil i ostatní - a proti přesile jsem už nedokázala vzdorovat. Protože si nenosím všechny recepty v hlavě, pomohla jsem si kterousi kuchařkou, nicméně ve výsledku jsem stejně upravovala, co šlo. Nemám ráda složité kejkle v kuchyni, takže vše má jít snadno, rychle, čistě. Zkrátka tak, aby výsledný produkt byl minimálně trojnásobkem vynaloženého úsilí.

Margotina buchta

Jeden z oblíbených "chatových" receptů, rychlá litá buchta na plech, vhodná k zacpání tlamiček věčně hladových šermířů i dětí.

Vajíčka nadvakrát

Je to sice už pár týdnů, co jsme s Teem na Kokosčino přání vyhrabali a technologicky doladili jeden recept, ovšem nikdy není pozdě na přidání další položky do jídelníčku, tedy spíš stránky do kuchařky typu "jednodušší než kravatový uzel". Aneb dva recepty, zpracovávající vařená vajíčka pro studenou kuchyni.

Procházky mlhou, procházky zlatem

Mají v sobě kouzlo osamocených snovaček, tančících v liduprázdném sále na hudbu, kterou slyší jen ony. Jejich hranice jsou stejně nehmotné jako milníky, skrze něž se počítá lidská zkušenost a plynoucí život. Vinou se po cestách vyslaných peřím fénixů, zdobených drahokamy i šupinami starodávných ještěrů, jejich stezky jsou smáčené slzami, krví, nektarem bohů. Jsou rychlé i pomalé jako let jediného okvětního plátku sakury. A vždy v sobě nesou živoucí příběhy, odehrávající se v jediné studené kapce, která ulpí na hrotu obnažené dýky.

Listopadové noční procházky jsou zkrátka něčím víc než prostým přesunem v časoprostoru. Pokud vůbec něco, jsou to právě mlžné stíny a nazlátlé světlo pod větvemi vzrostlých lip a dubů, co mne dokáže vytáhnout z tepla a pohodlné náruče kožešin do sychravé, mrtvě temné noci. Nekonečno možností, v něž se mění každý nádech, ozvěna staccata podpatků, zašelestění sukně, to vše je pevným základem pro snování a tkaní. Záleží jen na náladě a lehkosti kroků, jestli bude výsledkem črta lehká a křehká jako filigránová krajka z pavučin babího léta, nebo naopak legenda těžká a bohatá jako orientální koberec epických rozměrů. 

Ano, dnes v noci jsem opět byla venku. Teď už jen zbývá všechno to zlato, mráz, mokro a ticho vetkat do nového příběhu. 

Sklepávání větví

V listopadu se to obvykle děje - vítr voyuer chce mermomocí vidět, co je pod listím, naopak lidé a další zvířata se zahalují do dalších tepelně izolačních vrstev, třeba i těch tukových. Při procházce romanticky zlatě zbarvenou zahradou či sadem jeden riskuje, že si našlápne na velice blízké seznámení s násadou hrábí, deštníky a občas i neštníky se stávají velmi vyhledávanými společníky při každé cestě ven.
Sedmero se mezi sebou snaží vzájemně přemluvit, aby se zapojilo do každoročního bláznění kolem NaNoWriMa. Nápad by byl, dokonce grandiózní, plný magie, bitev, cynického pohledu na svět i hrdiny, o historii nemluvě, ovšem... Možná je to jen vyčerpáním po příliš náročném týdnu, ale krutě se nám dnes nechce nic dělat.
Vymýšlet příběhy a doplňovat si v hlavě další poznámky k těm už rozpracovaným textům, to je brnkačka, která nás nestojí žádnou energii - to spíš máme problém nemyslet tímhle směrem, aby bylo v hlavě místo i na něco jiného. Samotný akt převodu myšlenky do slov už je ale o něčem zcela jiném. Příliš to tentokrát zavání prací, stejně jako milované šití šperků, oblíbené pletení, obyčejné čtení knížky nebo koukání se na film. Už hodně dlouho jsem takhle nebyla unavená prostou existencí.
Možná i proto jsem dneska zatřásla jedním z nejstarších stromů ve Hvozdu. Výsledkem onoho sklepávání pavučin, starých hnízd a listů jsou právě ony tři povídky uvedené níže. Nic moc převratného, jen drobnosti vzniklé z náhlé inspirace a napsané naráz. Reálný důkaz tvořivého záchvatu a skutečnosti, že i já jsem schopna si střihnout ultrakrátkou povídku, tedy ultrakrátkou na své poměry.
A ano, existují další povídky v tomto dvojakém tónu. Některé jsou rozepsané, jiné existují jen v podobě několika zdánlivě nesouvisejících poznámek v balastu deníkových zápisků. Stačí je "jenom" napsat a vyslat do světa, ať se porvou se čtenáři samy. Ovšem tohle jednoduché konstatování obnáší týdny vymetání pavučin kdesi vzadu v lebezni, kde se mísí opiové sny stoleté veverky s tanečky noční můry v růžovém baletním kostýmu. Z takové matérie pocházejí právě ty nejpodivnější záblesky příběhů, které se téměř samy úslužně poskládají do kratičkého příběhu, nadrápaného v jediném extatickém záchvěvu činorodé aktivity.
Což ovšem neodpovídá nynější situaci. Je listopad a NaNoWriMo a tedy bych měla frenenticky datlovat do klávesnice, až odletují jednotlivá písmenka, ovšem realita říká něco jiného. Mele stále jedno a totéž o únavě z nedoléčeného kataru a rozbolavělých kloubů, o nedostatku spánku a odpočinku a vůbec. Nemám ráda realitu, protože se tak děsivě opožďuje za tím, co se děje na druhé straně os frontale. A tak si listí padá dál, vítr se mi marně snaží dostat do ložnice - dobře utěsněná okna jsou základem teplého pelechu i dílny - a z archivu postupně vypadávají staré texty.
Bylo na čase. Ty nové se zatím stejně nemohou publikovat. 

Temný a černá

Motor postaršího sedanu ještě jednou zabrumlal, než ztichl docela. Po následné explozi dokonalého ticha jí k uším dolehl ptačí zpěv, šumění větru v korunách stromů, vzdálené zurčení potůčku kdesi v půli zalesněného kopce. Žádné zvuky civilizace, ani stopy po další lidské přítomnosti, jen dokonalý klid. S divoce bušícím srdcem vytáhla klíček ze zapalování a pomalu vystoupila.

„Bohové, to je díra!“

Marion si nikdy nebrala servítky a pro tuhle její někdy sebevražednou vlastnost jsem ji měla ráda. I teď jsem se jenom usmála, když jsem na okamžik spatřila svůj nový domov jejíma očima: stranou veškeré civilizace, na konci náročné a nebezpečné cesty lesem. Místo domu jen srub, přikrčený pod rozložitým dubem, a nikde ani náznak jakýchkoli technických vymožeností. Dokonalá divočina jak z příběhů o dobývání Aljašky.

„Možná díra, ale celá jenom moje,“ ušklíbla jsem se spokojeně.

„Nechceš si to přeci jen ještě rozmyslet? Kdyby se ti něco stalo...“ obrátila se na mne přítelkyně s toutéž naléhavostí v hlase, kterou používala při přesvědčování našich akcionářů během jednání o rozpočtu.

„Mám tady satelitní telefon i vysílačku. Za srubem je dieselový agregát, ve svahu nádrž na naftu. Studna má skvělou vodu a kdyby něco, kousek zpátky po cestě jsme jely kolem potoka. Mám tu všechno, co potřebuji, Marion, a nic se mi nestane,“ vyložila jsem z auta veškerá svá zavazadla - batoh s notebookem, kufr s oblečením a menší tašku s drobnostmi z bývalého bytu. Nikdy jsem toho nepotřebovala hodně a bylo tomu tak i teď - jednou z mnoha mých podmínek při koupi srubu byl zařízený interiér.

„Ale co ten vrah, co se skrývá někde tady po kraji? Copak jsi neslyšela u snídaně ty dva?“ vytáhla další argument a cestou ke srubu za mnou statečně balancovala na jehlových podpatcích, přes rameno přehozený popruh batohu s počítačem.

„Myslíš ty staré manžele u vedlejšího stolu?“

Jely jsme celou noc a ráno jsem zastavila u malého motorestu na snídani. Vařili překvapivě dobře a číšnice znala každého místního hosta i většinu dálkových řidičů jménem - takový útulný podnik se dnes už moc nevidí. Zatímco jsme se ládovaly úžasnými lívanečky s javorovým sirupem, u vedlejšího stolu dva postarší manželské páry rozebíraly řádění místního sériového vraha. Co jsem pochopila, byl spíš místní postavičkou, než skutečnou hrozbou - většina „zaručených zpráv“ pocházela minimálně z páté ruky nebo z novin.

„Bylo to přeci i v novinách!“

„Právě ty bys měla vědět nejlépe, že noviny většinou celou věc nafouknou,“ postavila jsem kufr na podlahu. Pořádně to zadunělo, až Marion nadzvedla obočí.

„Ozvěna.“

Nechtěla jsem jediné přítelkyni vysvětlovat, jak dokážu unést téměř sedmdesátikilové zavazadlo bez zjevné námahy. Marion sice byla zlatíčko, ale zlatíčko upovídané.

„A jak se dostaneš dolů, až odjedu?“

„Jsem domluvená s jedním místním chovatelem, že mi pozítří přiveze koně. Nebude sice oficiálně můj, ale mohu na něm jezdit, dokud tady budu bydlet. Tohle je kraj, kde si lidé ještě pomáhají z čisté solidarity, Marion. A kdybych měla jakýkoliv problém, určitě jako první zavolám tobě. Věř mi.“

O hodinu později jsem přítelkyni konečně zamávala na rozloučenou. Posilněná čerstvě umletou kávou a aspoň částečně uklidněná nenápadným komfortem ve srubu odjela, přestože si neodpustila ještě několik poznámek o mé samotářské povaze. Nechala jsem ji při myšlence, že si potřebuji odpočinout od velkoměstského shonu a že mne to v divočině přestane za pár dní samotnou bavit. Bylo to mnohem jednodušší, než jí vysvětlovat skutečné důvody.

V noci mne probudil šramot dole u kuchyňských dveří. Podle zvuku se něco snažilo nepozorovaně dostat dovnitř – počáteční škrábání drápů se změnilo v lomcování klikou a nakonec v lupnutí západky v zámku. Takže žádný lesní tvor, co je zvědavý na nového souseda, ale mnohem nepříjemnější návštěva. S myšlenkou na Marioniny nevyplněné pesimistické předpovědi, že skončím sežraná někde v hlubokém lese, jsem jen tak v košilce a bosá potichu vyrazila ke schodišti.

Byl vysoký. Co vysoký, přímo obrovský! Zavalitý, páchnoucí potem a starou krví, v uválených šatech plných listí. Na nohou pracovní bagančata, ze kterých na čerstvě vytřenou podlahu už stačilo odpadnout minimálně půl kila zapáchajícího bahna. Stěží jsem potlačila rozhořčený výkřik – teď nebyla vhodná doba rozčilovat se kvůli nepořádku.

Moc jsem mu do obličeje neviděla, tak ho měl zarostlý. Slyšel ten chlap vůbec někdy o žiletce nebo o břitvě?

V ruce se mu cosi zalesklo. Aha, takže o břitvě už slyšel. Spokojeně jsem se usmála. A to se Marion obávala, že se tady budu nudit! Já, v lese!

Nechtěla jsem si však zaneřádit vlastní kuchyň víc, než byla potřeba. Už takhle budu muset ty jeho šlápoty vydrhnout mýdlem a kartáčem. V rychlosti jsem proběhla halou a předními dveřmi ven, ovšem ještě předtím jsem promyšleně shodila ze stěny starý obrázek, abych upoutala pozornost. Stejně se mi nelíbil – ani obrázek, ani vetřelec.

Za svítání jsem se vrátila. Unavená, s rozbolavělými packami, protože ten prevít se mi snažil uniknout přes skály, ale naprosto spokojená. Tohle byly skutečně hodně hluboké lesy. Hotový ráj pro tvora, jako jsem já. Už žádné plížení se ve stínech, žádný strach, že mne náhodou někdo zahlédne, jak se po probdělé noci kradu domů. Odtud mne jen tak někdo nedostane!

Tisková zpráva:

Dnes ráno bylo v přírodní rezervaci nalezeno tělo uprchlého Jamese Arclighta, který byl obviněn ze sedmnácti vražd. Podle koronera padl J.A. do spárů velké šelmy, nejspíš medvěda nebo vlka. Správce rezervace však vydal prohlášení, že takto velké zvíře se na jeho území nenachází, a turisté i místní obyvatelé tak mohou být klidní. Už žádné nebezpečí nehrozí.

Opava, 2007

Usměvavý a kamenná

Pro Jiřího Ulricha alias čuka

Dusot malých nožek se rozléhal starobylou chrámovou lodí a do poplašeného mávání holubích křídel se vzneslo vzrušené volání:

„Anděl! Tam je anděl! Dědečku!“

Bývalý kostelník s úsměvem zvedl bělovlasou hlavu, když k němu pětice zadýchaných dětí doběhla:

„Tiše, děti, tiše. Jste v chrámu Páně.“

„Ale ten kostel je přeci dávno zrušený, dědečku,“ zamračil se důležitě osmiletý Jeník. „Říkal to pan farář v té nové katedrále na druhém konci města.“

„Víra není ve slovech, ale v srdci, Honzíku,“ pokýval dědeček hlavou. „Co jste to prve volaly, děti? Ozvěna si s vámi hrála a nebylo vám rozumět.“

„Dědečku, tam je anděl!“ zavěsila se nejmenší Natálka dědečkovi na paži, přitom droboučkým prstíkem ukazovala kamsi nahoru na kúr.

„Tam je spousta andělů,“ souhlasil dědeček. Co ty děti všechno nevidí!

„Pojďte, už se stmívá. Rodiče by se o vás báli,“ zvedl se ztěžka na nohy od rozdělané práce. Kostel možná byl dávno zrušený, ale on, věrný minulosti, dál pečoval o jeho krásu a duši. I o kamennou mozaiku, zdobící podlahu před oltářem.

O něco později, když chrámovou loď prosvětlily poslední sluneční paprsky, se starý pán vrátil. Usadil se v jedné z mála zbývajících lavic, tichý jako sochy andělů vysoko pod klenbou. Trávíval tak každý soumrak, starý muž v prastaré stavbě, oba téměř zapomenutí lidmi i časem.

Dnes však překvapivě nebyl sám. Prvním náznakem něčeho neobvyklého byla vůně, která s posledním paprskem náhle naplnila chrámovou loď. Jako včelí vosk a med a luční kvítí z louky za rodným domem. Vanilkové rohlíčky paní Brownové, co je měl jako malý tak rád. Levandule a divoká růže, ze kterých si jeho žena vyráběla domácí šampon. Nejkrásnější vzpomínky mu vířily hlavou, dokud si nevšiml jí.

Nezměnila se. Po všech těch letech zůstala stejně krásná a mladá jako v den, kdy ji spatřil poprvé; když si přišla pro Ellen. Krátké rudozlaté vlasy, trčící do všech stran v podobě vrabčího hnízda, čtveračivý úsměv. Velké živé oči, zelenější než mladá tráva a nekonečně hluboké. V džínách a tričku vypadala skutečná – přestože mu rozum říkal, že to nemůže být pravda.

„Vítej,“ vydechl nakonec.

Usmála se.

„Zůstal jsi. Všechny ty roky jsi tu zůstával.“

„Kvůli ní.“

Mírně kývla hlavou. Nebylo potřeba vyslovovat jméno a jitřit staré rány.

„Byl to krásný dům,“ rozhlédla se pak po ztichlém chrámu.

„Viděla jsi už tu novou katedrálu?“ ušklíbl se. „Ocel, beton a sklo.“

Další nepatrný úsměv. Nebylo na ní soudit lidské činy.

„Víš, byl to dobrý život. Rozmlouvat s anděly a oprašovat svaté,“ povzdechl si do houstnoucího šera. Ona už nepromluvila a tak tam jen dál seděl, starý muž ve starém chrámu.

Když příští ráno děti přišly za dědečkem, před vraty zrušeného kostela je zastavil mladý policista. Nesměly dovnitř. Stejně tak strážník ale nepustil dál ani novináře, větřící senzaci, a odehnal i těch několik bláznů, vykřikujících cosi o konci světa. Pouze dva zřízenci s nosítky směli vstoupit do chladného šera – poslední dva živí, kteří spatřili úsměv starého muže.

Pozdější vyšetřování nikdy neurčilo přesné příčiny neštěstí. To ráno však zaměstnanci pohřebního ústavu, policisté i celý dav mohli přísahat, že s prvním slunečním paprskem, který vykoukl z šedých mraků, se celá stavba zachvěla. Kamenné krajky, zdobící po staletí krovy a věžičky, se rozpadly v prach, chrliče naposledy zaplakaly nad vlastním osudem. Bez duše, která by v něm sídlila, se starobylý chrám Páně sám uložil ke spánku.

A dětem zůstala vzpomínka na dědečkův usměv.

Opava, 2007

Dřevěný a stříbrná

Bylo to tu zase. Horký těžký vzduch v plicích, ochromené svaly, příliš hluboká tma v ložnici, kam jindy svítí měsíc i pouliční lampy. Už jako dítě jsem měla panický strach ze tmy, ale překonala jsem ho – tedy jsem si to těch uplynulých dvacet let aspoň myslela. Teď se vracel, silnější než v pěti letech a horší. Mnohem horší. Dávno jsem si přísahala, že slzy nebudou mít v mém životě místo – a najednou kňourám jako malé dítě! Já!

Vztek a hlavně stud mi dodá potřebnou sílu vzepřít se drtivé síle, která mě tiskne na polštář. Ozve se polekané zaševelení ptačích křídel, vzduch naplní jemná vůně neznámých květin a konečně mohu skutečně otevřít oči.

Klečí nade mnou, mandlové oči doširoka otevřené překvapením. Kaštanové vlasy mu v mnoha prstýncích spadají kolem tváře dolů ke mně, přesto až bolestně ostře vnímám každý jeho rys. Ořechovou barvu pokožky, dlouhý rovný nos a mírně klenuté čelo, pootevřené ebenové rty.

Ve stříbrném šeru za jeho hlavou zahlédnu obrys něčeho cizího a přeci tak známého. Sklouznu pohledem zpět do té krásné, podivně zneklidňující tváře.

„Jsi jenom sen, nebo jsem už dočista zešílela?“ zašeptám skoro neslyšně. Hlasitěji se mluvit neodvážím – možná pouhým lidským překvapením, možná posvátnou bázní, která dříme i v duši toho nejzarytějšího ateisty.

Ozve se neklidné zašelestění dlouhých letek, když se ten tvor sveze na pelest vedle mého boku:

„Možná jsem zešílel já.“

Pomalu zvednu ruku a dotknu se konečky prstů jeho paže. Překvapí mě, že je jeho kůže na omak stejně jemná a teplá jako kůže obyčejného člověka, přestože má barvu ořechové šťávy. A nebýt právě toho zvláštního zabarvení, snadno bych svému návštěvníkovi uvěřila božský původ. Takhle… Mohou existovat démoni s tvářemi a křídly andělů?

Ze vzájemného pozorování a mlčenlivého přemítání nás vytrhne zlostné zasyčení v temnotě pod stolem. Měsíční paprsky se stáhnou, když se z jindy prázdného kouta vynoří přikrčená ošklivá karikatura nahé ženy se sinalou kůží a obludně velkými drápy.

Zplihlé šedé vlasy, vypoulené oči, příliš velké zuby v pootevřených ústech – okamžitě si vzpomenu na perokresbu v jedné knize o poruchách spánku. Takže buď psychiatra skutečně potřebuji, nebo se k mé posteli blížila skutečná, nefalšovaná noční můra.

„Ty hloupý!“ zasyčí mora. „Kolikrát jssem ti to říkala? Nikdo náss nessmí sspatřit!“

Postupně se přibližuje, ale metr od postele se zastaví. Cosi – snad opatrnost, snad dobře ukrytý strach z mého společníka – jí nedovolí pokračovat. Z očí jí čiší strašlivá nenávist a hlad, když levou prackou mávne mým směrem:

„Zab ji, než náss prozradí! Zab ji, nebo to udělám já! Ss potěšením!“

Pohlédneme na sebe. Napadne mě, co asi nutí anděla poslouchat tu příšeru. Vzápětí dostanu odpověď, když v jeho očích zahlédnu stín stejného neukojitelného hladu.

Nakonec se anděl odvrátí a vysíleně zašeptá, hlavu vyčerpáním skloněnou:

„Nemohu!“

Mora se jen potichu zasměje. V jejím hlase zaznívá vítězství, lačnost i šílenství – nejhrůznější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Zoufale vykřiknu, když se přikrčí. Neviditelná síla, která mě předtím probudila, je zpět. Znovu se nemohu pohnout a skoro ani nadechnout, zatímco mora se chystá ke skoku.

Snad náhodou zrovna v tu chvíli mraky zakryjí měsíc. Náhle jsem slepá a napůl také hluchá, jak mi nedostatkem vzduchu divoce hučí v hlavě. Vší silou zápasím s neviditelnými pouty, které mi drtí kosti. Vrčím jako zvíře – nebo to snad nejsem já, ale dva nehmotné stíny na koberci před postelí? Divoce vykřiknu, jenže temnota se mi už začne vkrádat i do myšlenek, až mě pohltí celou.

Ráno je přímo ukázkově nádherné; slunečné, teplé a přesně na hranici mezi dokonalostí a kýčem. Spokojeně si povzdechnu a ještě chvíli zůstávám v posteli, schoulená na boku v teplém pelíšku. Nechce se mi hned vstávat, ne po té divoké noci, která byla málem mojí poslední.

Nakonec se přeci jen skulím na koberec. Vlasy se mi přitom svezou přes rameno dolů – jenže to nejsou moje vlasy. Ne tenhle stříbrný vodopád, který končí někde pod peřinou, i když se postavím. Zírám na sebe do zrcadla a jen pomalu mi dochází, že ta nahá bytůstka s ocelově šedýma očima a nezvykle bledou kůží jsem skutečně já.

„Budeme skvělý pár,“ přistoupí ke mně Arilien zezadu a něžně mě obejme.

Hledíme na tu zvláštní dvojici v zrcadle, na drobnou sněhovou vílu v náruči ořechového anděla. Neklid, dosud dřímající hluboko v mojí duši, je náhle pryč. Poprvé a snad navždy.

Opava, 2006

Předběžné sčítání

Teď v podvečer to havrani přinesli odkudsi z divokého Západu - nevinně vyhlížející balíček pergamenů se ještě třepotá ve větru, ale už je to stejně jedno, je přečtený. Aneb co se stane, když nás uprostřed práce na textu zastihne mail od Michaela? Veškeré snahy pokračovat v jodidovilibé činnosti jdou do pryč a my žhavíme přímou linku na Sikara.

Mám pro tebe špatnou zprávu. 

No, jak se to vezme. Já ani jiný než tento předběžný výsledek neočekávala - v otázce úspěšnosti svých textů v širém oceánu veřejné publikace jsem téměř smrtící skeptik (smrtící pro moje texty, především ty rozepsané). Navíc Žoldnéři už začínají být stejně profláknutí jako Cena Karla Čapka, mezi fanoušky fantasy možná ještě profláklejší. Já sama kolikrát radím zneuznaným mladým géniům, aby se vykašlali na rady zapšklé staré redaktorky, co si nevidí na špičku nosu (ano, skutečně si tam nevidím, překážejí mi rámky brýlí), a obesílali soutěže. Žoldnéři jsou stejně často jmenovanou možností jako CKČ. 

Víte, já jsem spokojená. Čárku za účast mám na toulci jistou, po ničem dalším momentálně ani netoužím. Roky jsem si cestovala po vlastních světech, aniž bych potřebovala něčí společnost, natož aby mi čtenáři začali kecat do děje a pobízeli mne k dalšímu psaní. Jistě, ty doby se skoro mohou nazývat pravěkem, jak dlouho už straším ve virtualitě, nicméně podstata zůstává stejná. Je naivní domnívat se, že právě můj text bude natolik dobrý, aby obstál v takové konkurenci. Je to výzva, je to zábava - ovšem nic víc. Budu bohatě spokojená, když jistému plchovi budu moci přišlápnout čupřinu. A pokud ne, nevadí. Rozdáme si to zase jindy.

Předběžný součet tedy vyhlíží takto: 

- upozornit na sebe: splněno

- dát o sobě zase vědět: splněno

- rýpnout drápkem do povědomí: stand by režim

Aneb popojedem, ještě nás čeká vyhlazení lidstva, výmaz paměti, rozsévání nepokojů, vlastizrada, královnovražda, několik epických bitev a likvidace nepohodlného boha. 

Jo.

Zavři oči!

Zavři oči, krásný pane!
Temná tudy kráčí dívka,
mocná ve své tiché hrůze.
Není lásky, není smíchu.
Jeden pohled - pak už nic.

Zavři oči, krásná paní!
Mocný vichr přivál chotě,
strašný manžel strašné panny.
Bez naděje, bez úsměvu.
Jen polibek - on nechce víc.

Zavři oči, ty, jenž vidíš!
Děsu paní, hrůzy vládce
v tanci víru krouží spolu.
Ona sama - a on sám.
Jedna slza, jeden klam.


19.10.2004

Listopadlí

Šepot mrtvých nezrozených

v bílé tváři listopadlých

hřbety stromů přelomené.

Tiché stíny bez těla.

Napsáno 2.11.2004; v noci ze 7. na 8.11.2004 hurikán Kiril přešel skrz Evropu a definitivně změnil tvář Vysokých Tater. 

Varování, exkurz a příprava v jednom

Sice nemám ráda přípravky a paklíky 3v1, protože většinou nesplňují očekávání, nicméně ne všechny porcované kávy se hodí maximálně jako urážka od hostitele, a stejně tak je občas vhodnější nacpat vše do jednoho textu. Vyjde to nastejno a ušetří se místo. Tak.
Nuže: chumel štítků se nám rozrůstá, jak se Hvozd na novém místě zakořeňuje. Prozatím tahám z archivu staré a starší věci, dávno uzavřené texty, některé dokonce publikované i tiskem. Časem přibudou novější prozaické věci, především ty, které se momentálně účastní soutěží, či se k tomu chystají. S poetickými pokusy to je horší, dávno jsem se rozhodla poezii netýrat - ovšem "nikdy" je slovíčko, které se nedá na realitu použít, proto neříkám ani tak, ani onak.
Rozdělení štítků by mělo být jasné - staré věci najdete v archivu, rozdělené do prozaické Taky literatury či poetických Nebásní. Jak se budou tvářit zcela nové texty, to je zatím ve hvězdách. Možná něco napadne sestřičky, možná mne zase inspiruje Sikar (jak ostatně mívá poslední dobou ve velmi dobrém zvyku).
A samozřejmě: texty jsou mým duševním vlastnictvím.

Podzimní barvy

Podzim je definitivně tady. Nejen, že jsem ještě stále nachcípaná (navzdory čajíčkům, kapkám, antibiotikům a dvěma týdnům kurýrování - holt doktorka mne varovala, že to nemluvení a pokašlávání se potáhne ještě dlouho), ale výběr barev pro tvoření šperků se ustálil ve dvou barvách: modré a zelené. Zatímco v týdnu se páchal základ na náramek, který se dokončil včera, dnes odpoledne jsem si sedla ke stolu a cvičně střihla a ušila jeden zcela jednoduchoučký náhrdelník.

Zní to až děsivě snadno, že? Sednout a ušít, případně sednout a napsat (což se sice neděje tak často, ale také se to stává kupodivu i ve Hvozdu). Pár perel nebo broušenek, hrst rokajlu, obojkový drát, zapínání a voilá, náhrdelník pro milovnice modré je hotový. Případně eliminujeme broušenky i perly, vystačíme si přeci s rokajlem v několika odstínech zelené a jednou fasetovanou perlí chalcedonu dragon veins. Ten mimochodem kupuji ne proto, že má krásně dračí název, ale protože kresba v kameni je skutečně úchvatná.

Abych ale pořád jen nekecala, tady jsou výplody mé tý/denní práce: modrý šperk prozatím nemá jméno, natož svůj příběh, ale to přijde. Buď na něco přijdu ve chvíli, kdy budu vypisovat prodejní kartu na Fleru, nebo mne to trkne někdy jindy - třeba ve sprše, při focení na Dráčeti a podobně. Stačí, že vznikl během dvou hodin včetně jednoho náhradního šitého korálku navíc (to kdyby se náhodou zalíbil Anitě).

Náramek spadá do kategorie "vezme se hrst různých odstínů, ušije se pásek a zbytek je ve hvězdách". Přesně takhle totiž vznikal - trochu jsem si pohrála s klasickým herrinkem a zbytek, tedy zapínání, byl dílem náhody a myšlenky vytvořit šperk bez využití kovových komponentů. Očividně se podařilo. Ať žije knoflíkové zapínání.

A stejně jako kdykoliv jindy platí: pokud se vám některý šperk líbí, ale nechce se vám obchod tahat přes Fler, stačí se obrátit přímo na mne.

Otázky času a reality

Přemýšlím nad tím už dlouho, předlouho, navíc v různých souvislostech. Naposledy se mne otázka reality a našeho vztahu k ní dotkla v záležitosti pana Bruknera, který (prý) podává na tři redaktory Saspi žalobu pro zcizené texty. Nechci příliš rozvádět podrobnosti - ne snad, protože mám být jedním z oněch žalovaných, ale zkrátka kvůli prostému faktu, že prozatím pan Brukner zůstává u výhrůžek - nicméně jeden detail upoutal a upoutává mou pozornost. Kde bere pan Brukner během svých výhrůžek* tu neuvěřitelnou jistotu, že redaktor saspi je chudobným studentem? Netvrdím, že jsem já nebo ostatní členové nějak závratně bohatí, jen je to svým způsobem úsměvné, brát v potaz fakta, známá před čtyřmi a více lety, a považovat je za stále platící.

Vůbec všichni tihle křiklouni a hlásači jediné pravdy příliš snadno zapomínají na prostý fakt, že virtualita má s realitou podobné pouze své tvůrce. Nedovedu si představit, jak by mi avizovaný pán řekl přímo do očí, že jsem Mussollini v sukních.

Ale nechejme pana Bruknera žít. Je přeci jeho nepopiratelným právem se vyjadřovat, jak chce on. Smutnou realitou dneška je, že všichni perfektně znají svá práva, nikoliv své povinnosti - ať už se to týká povinností, stanovených literárním serverem, nebo těch skutečných, kterými se řídí lidská společnost. On ho ten vztek časem přejde a snad dotyčný začne skutečně přemýšlet.

Což odvádí pozornost od toho, co mne pálilo v posledním týdnu nejvíc, tedy kromě ohavného kašle, kterého jsem se dosud nezbavila ani s nasazením léků. Ano, opět se blíží uzávěrka Ceny Karla Čapka a přes mé dosavadní mírné váhání a vnitřní přesvědčení, že určité rozsahy textu nejsem schopna stvořit - jsem stvořila. Za všechno může především Sikar, ale tentokrát je to spíš ku prospěchu věci. Že mne pak vzápětí zdeptal kvalitou vlastního textu (takže se pochyby o vlastní tvorbě a schopnostech opět vrátily), to už je jiná věc.

Každopádně mám ještě měsíc a chlup na dopsání těch výživnějších částí textu a na korektury. Trochu pozdě, zdá se, jenže čas je veličina, s níž během roku nakládá Sedmero všelijak, jen ne hospodárně. Anebo máme zkrátka všechny tolik různých zájmů a povinností, že je skloubit dohromady téměř nelze.

Další otázka, spadající do kolonky Čas, se týká Žoldnéřů. Ne, že by vzniklo skvostné a perfektní dílo, na to se ani neodvažuji pomyslet, ovšem znát výsledky by bylo fajn. Jak se blíží první listopadové dny, kdy loni touhle dobou znali vítěze a další umístěné, mírně narůstá hladina nervozity. Bude tomu tak v každé soutěži, kde se střetne Ekyelka a Sikar, potažmo Ekyelka, Sikar a Cirrat? Snad abych se rovnou vrhla na dráhu spisovatelky románů a dál si pokračovala svým poklidným, nikam nespěchajícím a na kvalitu dbajícím tempem...

Než se mi Sikar pokusí ukousnout hlavu, rovnou tuhle možnost zasunu zpět do kartotéčního šuplíku se štítkem "možná v budoucnu". Jen ať se kluk jeden chlupatá trápí! Jednou se rozhodl vzít si měřítko, tak může poměřovat. Možná se mu tak podaří nakopnout k rychlejšímu psaní i mne - veškeré dosavadní zkušenosti sice tvrdí opak, ale zázraky se přeci také dějí.

Moji miláčci II.

V minulém článku jsem slíbila pokračování dolování vzpomínek, snímků a dalších historek z útrob své hlavy a externích disků. Ani to moc dlouho netrvalo (ano, skutečně se mi velice nechce psát soutěžní práce), než jsem narazila na další snímky. Týkají se přímo období 4.-8.5.2007, z něhož jsou snímky v předcházejícím článku (kromě posledního). Mohu je totiž doplnit o další kompromitující fotografie miláčků i mne.

A protože jsem zlá zlá Ekyelka, rovnou vytáhnu Narwenku aka Katku:

Mírný chaos v jídelně přičtěte dennímu pobytu v této místnosti. Jelikož se kuchyně srdcem každého dobrého domu, a protože na Razové funguje kuchyňka oddělená od jídelny jen úzkým pultíkem, jehož roh je vidět dole na snímku, je jasné, že vyziglená jídelna tam nikdy nehrozí (kromě příjezdu a odjezdu, ale to se nepočítá). 

Šílený taneček, který s Katkou předvádíme, tehdy probíhal buď v tempu bubnů nebo něčeho podobného. Když byla banda venku na dřevě nebo u kulečníku, většinou jsem rozhodovala já, co hrálo z repráčků. Dokud jsem se nevrátila především díky Fuxovi a Fallenovi k metalu (ale o tom jindy).

Abych jen netlachala, další snímek je ryze exhibiční. Totéž místo a čas, venku na sluníčku. Doufám (!!!) se se mi od té doby zlepšilo držení těla. Momentálně to však posoudit nemohu, protože se od jistých dob velice nerada fotím a radši jsem já ten trapič, oslepující své nebohé oběti bleskem.

Ano, existuje mnohem více snímků z Razové toho pětidenní. Některé jsou značně nekvalitní zpracováním - přeci jen čtyři roky vývoje mobilních jsou hodně znát - nicméně tuším, že Jaryn skrývá v útrobách svého PC především jednu přímo luxusní fotografii opět mé osoby. Přemýšlím, že si ji stáhnu, vyčistím a vyvěsím nejen na hranice Hvozdu jako varování, co se také může stát malým něžným zvířátkům a bytostem, které si nedají pozor. 

Při pročesávání starého blogu, z nějž se postupně Hvozd přesazuje sem, narážím především na poznámky o každodenní práci. Také o momentkách z tréninků a z odpolední trávených u Vipera doma. Jo, to bývaly časy. Páchaly se všemožné nepřístojnosti, hromadně se šilo, pracovalo i debatovalo, občas jen lenošilo. A jak procházím zápisky, minimálně já za to lenošení byla ráda (ty stížnosti na bolavé packy a záda se totiž pravidelně opakují).

Příště se pokusím dodat fotky z BPA. Vzhledem k tomu, že jsem fotila starým Zenitem, budu muset vyhrabat papírový archiv a hledat v něm. Pak skenovat, upravovat a dále si hrát. No, však uvidíme.

Moji miláčci I.

S brouzdáním ve starých blogových zápiscích jsem přišla na jednu věc: "své" šermíře, celou tu veselou bandu šílených ozbrojenců a sličných dam (Melouna mezi ně nepočítám, a to ani se slečnou Troppau) znám od února 2007. Přesně tak, pouhé čtyři roky a to ještě ne celé. Přesto mi během měsíců dali víc než celá skvadra bývalých spolužáků, s nimiž jsem trávila celé dny.

A protože jsem dneska z nejrůznějších důvodů tak trochu naměkko, rozhodla jsem se vyšťárat pár starých fotografií. 

Tuším, že druhá nebo třetí Razová. Pozdní páteční noc, už jen několik statečných u stolu (a na stole víno, medovina, pivo, zkrátka pro každého něco) a Meloun ukazuje, jak se ve vzduchu obracejí palačinky. Místo placky těsta používá utěrku, kterou ho vzápětí kdosi přetáhl po zadnici.

S touto chatou se pojí i některé nesmrtelné hlášky, především ale "od teď s námi bude ježeček bydlet!"

Ježečka jsme udělali z Jelenovy husté hřívy - tehdy ji ještě měl, protože se k vojákům teprve chystal (a možná ani on sám ještě neměl tušení, kde že to skončí) - pomocí mikáda. Věřte, že na samotnou hru už pak nebyla nálada.

Místo ní jsme večer/noc zakončili Macháčkem. Inu, bujará noc. Zábavná a zcela bez následků, co se týče skla. Jiné večery a noci tak bezstřepové nebyly, ale o tom jindy.

 Áááááá! Sobotní odpoledne. Jelikož se chaty zpočátku pořádaly především na podzim, počasí už nebývalo tak velkolepé jako v létě. Přesto tohle je jedna z těch teplejších sobot, kdy se vyrazilo na "dvoreček" a konaly různé nepřístojnosti. Lukostřelba, šerm, v létě plavání v bazénu a házení opalujících se slečen do vody proti jejich vůli, občas jen polehávání na skvěle vyhřátých zídkách - a občas práce. O té ale vím jen z doslechu, protože já se věnovala v té samé době hrncům, troubě a prostírání.

Vůbec ono označení "chata" je trochu zavádějící. Jak sami můžete vidět za Fuxem a Viperem na prvním snímku, celý objekt má bytelnou zeď a pořádná vrata, zastřešenou stodolu i úložiště dřeva. Stodola pak plynule navazuje na obytnou budovu, která je už vidět na snímku vpravo: v levé části jsou dveře do společenské místnosti, velké okno vpravo od dveří náleží přípravně, malá okna už záchodku a kuchyni nad sporákem. Obytná budova se pak táhne až vpravo ven z fotografie, neboť kuchyň je volně spojená s jídelnou, následuje chodba pro objímání asi dvaceti šermířů, obývák. Klasický německý statek z 19.století je zkrátka požehnáním pro konání jakýchkoliv akci.

Vyjmenovat všechny šermíře by mi trvalo dlouho a navíc bych určitě na někoho zapomněla. Každého z nich si ponesu v paměti do hodně pokročilého věku (nebo pokud se mi do hlavy nenastěhuje ten Němec), nicméně dva z těch tvorů mi jsou svým způsobem bližší než jiní. Mám je hezky pohromadě na jedné fotce, roztomiloušké a pěkně nevinné, dokud ještě nevinní byli (tedy... ještě jsme se navzájem tolik nezkazili).

Nehledě na to, že další fotky a doličné předměty budu muset teprve vyhrabat ze zálohovaných DVD. Takže zase někdy jindy.

Okolnosti se neptají, prostě se vytvoří

Už je to tak. Dlouho, možná až příliš dlouho jsem snášela výstřelky Blog.cz - výpadky funkcí, nasazení reklam plošně na všechny blogy, aniž se majitelů blogů kdokoliv z vedení serveru ptal, řádění spambotů, posléze vulgární a oplzlé ražení některých reklam... V roce 2007 jsem si při zakládání původního Hvozdu říkala, že to je snad naposledy, co si blog stěhuji. No, okolnosti se zkrátka opět vytvořily. A možná jsem opět trochu zaslepená novým prostorem, kam mohu přesadit své milované stromy, houštiny a masožravky, nicméně optimismus se ničí stejně těžko jako bolševník velkolepý.
Než se naučím ovládat všechna místní hejblátka, asi to chvíli potrvá, nicméně už teď vím, že stěhovat budu jen některé články ze staré domoviny. Ano, veškeré veršíčky a povídky, nedopsané romány možná také. S každodenními texty to ale bude horší. Svět se mění, okolnosti také, každý tvor je na tom nejinak. Proč vytahovat staré, když se každý den děje tolik nového?
Pokud vás napadne, co ze starého byste chtěli v novém Hvozdu, ozvěte se. Jinak bude vše jako obvykle: tedy po mém. Našem. Po sedmeřím.