Předběžné sčítání

Teď v podvečer to havrani přinesli odkudsi z divokého Západu - nevinně vyhlížející balíček pergamenů se ještě třepotá ve větru, ale už je to stejně jedno, je přečtený. Aneb co se stane, když nás uprostřed práce na textu zastihne mail od Michaela? Veškeré snahy pokračovat v jodidovilibé činnosti jdou do pryč a my žhavíme přímou linku na Sikara.

Mám pro tebe špatnou zprávu. 

No, jak se to vezme. Já ani jiný než tento předběžný výsledek neočekávala - v otázce úspěšnosti svých textů v širém oceánu veřejné publikace jsem téměř smrtící skeptik (smrtící pro moje texty, především ty rozepsané). Navíc Žoldnéři už začínají být stejně profláknutí jako Cena Karla Čapka, mezi fanoušky fantasy možná ještě profláklejší. Já sama kolikrát radím zneuznaným mladým géniům, aby se vykašlali na rady zapšklé staré redaktorky, co si nevidí na špičku nosu (ano, skutečně si tam nevidím, překážejí mi rámky brýlí), a obesílali soutěže. Žoldnéři jsou stejně často jmenovanou možností jako CKČ. 

Víte, já jsem spokojená. Čárku za účast mám na toulci jistou, po ničem dalším momentálně ani netoužím. Roky jsem si cestovala po vlastních světech, aniž bych potřebovala něčí společnost, natož aby mi čtenáři začali kecat do děje a pobízeli mne k dalšímu psaní. Jistě, ty doby se skoro mohou nazývat pravěkem, jak dlouho už straším ve virtualitě, nicméně podstata zůstává stejná. Je naivní domnívat se, že právě můj text bude natolik dobrý, aby obstál v takové konkurenci. Je to výzva, je to zábava - ovšem nic víc. Budu bohatě spokojená, když jistému plchovi budu moci přišlápnout čupřinu. A pokud ne, nevadí. Rozdáme si to zase jindy.

Předběžný součet tedy vyhlíží takto: 

- upozornit na sebe: splněno

- dát o sobě zase vědět: splněno

- rýpnout drápkem do povědomí: stand by režim

Aneb popojedem, ještě nás čeká vyhlazení lidstva, výmaz paměti, rozsévání nepokojů, vlastizrada, královnovražda, několik epických bitev a likvidace nepohodlného boha. 

Jo.

Zavři oči!

Zavři oči, krásný pane!
Temná tudy kráčí dívka,
mocná ve své tiché hrůze.
Není lásky, není smíchu.
Jeden pohled - pak už nic.

Zavři oči, krásná paní!
Mocný vichr přivál chotě,
strašný manžel strašné panny.
Bez naděje, bez úsměvu.
Jen polibek - on nechce víc.

Zavři oči, ty, jenž vidíš!
Děsu paní, hrůzy vládce
v tanci víru krouží spolu.
Ona sama - a on sám.
Jedna slza, jeden klam.


19.10.2004

Listopadlí

Šepot mrtvých nezrozených

v bílé tváři listopadlých

hřbety stromů přelomené.

Tiché stíny bez těla.

Napsáno 2.11.2004; v noci ze 7. na 8.11.2004 hurikán Kiril přešel skrz Evropu a definitivně změnil tvář Vysokých Tater. 

Varování, exkurz a příprava v jednom

Sice nemám ráda přípravky a paklíky 3v1, protože většinou nesplňují očekávání, nicméně ne všechny porcované kávy se hodí maximálně jako urážka od hostitele, a stejně tak je občas vhodnější nacpat vše do jednoho textu. Vyjde to nastejno a ušetří se místo. Tak.
Nuže: chumel štítků se nám rozrůstá, jak se Hvozd na novém místě zakořeňuje. Prozatím tahám z archivu staré a starší věci, dávno uzavřené texty, některé dokonce publikované i tiskem. Časem přibudou novější prozaické věci, především ty, které se momentálně účastní soutěží, či se k tomu chystají. S poetickými pokusy to je horší, dávno jsem se rozhodla poezii netýrat - ovšem "nikdy" je slovíčko, které se nedá na realitu použít, proto neříkám ani tak, ani onak.
Rozdělení štítků by mělo být jasné - staré věci najdete v archivu, rozdělené do prozaické Taky literatury či poetických Nebásní. Jak se budou tvářit zcela nové texty, to je zatím ve hvězdách. Možná něco napadne sestřičky, možná mne zase inspiruje Sikar (jak ostatně mívá poslední dobou ve velmi dobrém zvyku).
A samozřejmě: texty jsou mým duševním vlastnictvím.

Podzimní barvy

Podzim je definitivně tady. Nejen, že jsem ještě stále nachcípaná (navzdory čajíčkům, kapkám, antibiotikům a dvěma týdnům kurýrování - holt doktorka mne varovala, že to nemluvení a pokašlávání se potáhne ještě dlouho), ale výběr barev pro tvoření šperků se ustálil ve dvou barvách: modré a zelené. Zatímco v týdnu se páchal základ na náramek, který se dokončil včera, dnes odpoledne jsem si sedla ke stolu a cvičně střihla a ušila jeden zcela jednoduchoučký náhrdelník.

Zní to až děsivě snadno, že? Sednout a ušít, případně sednout a napsat (což se sice neděje tak často, ale také se to stává kupodivu i ve Hvozdu). Pár perel nebo broušenek, hrst rokajlu, obojkový drát, zapínání a voilá, náhrdelník pro milovnice modré je hotový. Případně eliminujeme broušenky i perly, vystačíme si přeci s rokajlem v několika odstínech zelené a jednou fasetovanou perlí chalcedonu dragon veins. Ten mimochodem kupuji ne proto, že má krásně dračí název, ale protože kresba v kameni je skutečně úchvatná.

Abych ale pořád jen nekecala, tady jsou výplody mé tý/denní práce: modrý šperk prozatím nemá jméno, natož svůj příběh, ale to přijde. Buď na něco přijdu ve chvíli, kdy budu vypisovat prodejní kartu na Fleru, nebo mne to trkne někdy jindy - třeba ve sprše, při focení na Dráčeti a podobně. Stačí, že vznikl během dvou hodin včetně jednoho náhradního šitého korálku navíc (to kdyby se náhodou zalíbil Anitě).

Náramek spadá do kategorie "vezme se hrst různých odstínů, ušije se pásek a zbytek je ve hvězdách". Přesně takhle totiž vznikal - trochu jsem si pohrála s klasickým herrinkem a zbytek, tedy zapínání, byl dílem náhody a myšlenky vytvořit šperk bez využití kovových komponentů. Očividně se podařilo. Ať žije knoflíkové zapínání.

A stejně jako kdykoliv jindy platí: pokud se vám některý šperk líbí, ale nechce se vám obchod tahat přes Fler, stačí se obrátit přímo na mne.

Otázky času a reality

Přemýšlím nad tím už dlouho, předlouho, navíc v různých souvislostech. Naposledy se mne otázka reality a našeho vztahu k ní dotkla v záležitosti pana Bruknera, který (prý) podává na tři redaktory Saspi žalobu pro zcizené texty. Nechci příliš rozvádět podrobnosti - ne snad, protože mám být jedním z oněch žalovaných, ale zkrátka kvůli prostému faktu, že prozatím pan Brukner zůstává u výhrůžek - nicméně jeden detail upoutal a upoutává mou pozornost. Kde bere pan Brukner během svých výhrůžek* tu neuvěřitelnou jistotu, že redaktor saspi je chudobným studentem? Netvrdím, že jsem já nebo ostatní členové nějak závratně bohatí, jen je to svým způsobem úsměvné, brát v potaz fakta, známá před čtyřmi a více lety, a považovat je za stále platící.

Vůbec všichni tihle křiklouni a hlásači jediné pravdy příliš snadno zapomínají na prostý fakt, že virtualita má s realitou podobné pouze své tvůrce. Nedovedu si představit, jak by mi avizovaný pán řekl přímo do očí, že jsem Mussollini v sukních.

Ale nechejme pana Bruknera žít. Je přeci jeho nepopiratelným právem se vyjadřovat, jak chce on. Smutnou realitou dneška je, že všichni perfektně znají svá práva, nikoliv své povinnosti - ať už se to týká povinností, stanovených literárním serverem, nebo těch skutečných, kterými se řídí lidská společnost. On ho ten vztek časem přejde a snad dotyčný začne skutečně přemýšlet.

Což odvádí pozornost od toho, co mne pálilo v posledním týdnu nejvíc, tedy kromě ohavného kašle, kterého jsem se dosud nezbavila ani s nasazením léků. Ano, opět se blíží uzávěrka Ceny Karla Čapka a přes mé dosavadní mírné váhání a vnitřní přesvědčení, že určité rozsahy textu nejsem schopna stvořit - jsem stvořila. Za všechno může především Sikar, ale tentokrát je to spíš ku prospěchu věci. Že mne pak vzápětí zdeptal kvalitou vlastního textu (takže se pochyby o vlastní tvorbě a schopnostech opět vrátily), to už je jiná věc.

Každopádně mám ještě měsíc a chlup na dopsání těch výživnějších částí textu a na korektury. Trochu pozdě, zdá se, jenže čas je veličina, s níž během roku nakládá Sedmero všelijak, jen ne hospodárně. Anebo máme zkrátka všechny tolik různých zájmů a povinností, že je skloubit dohromady téměř nelze.

Další otázka, spadající do kolonky Čas, se týká Žoldnéřů. Ne, že by vzniklo skvostné a perfektní dílo, na to se ani neodvažuji pomyslet, ovšem znát výsledky by bylo fajn. Jak se blíží první listopadové dny, kdy loni touhle dobou znali vítěze a další umístěné, mírně narůstá hladina nervozity. Bude tomu tak v každé soutěži, kde se střetne Ekyelka a Sikar, potažmo Ekyelka, Sikar a Cirrat? Snad abych se rovnou vrhla na dráhu spisovatelky románů a dál si pokračovala svým poklidným, nikam nespěchajícím a na kvalitu dbajícím tempem...

Než se mi Sikar pokusí ukousnout hlavu, rovnou tuhle možnost zasunu zpět do kartotéčního šuplíku se štítkem "možná v budoucnu". Jen ať se kluk jeden chlupatá trápí! Jednou se rozhodl vzít si měřítko, tak může poměřovat. Možná se mu tak podaří nakopnout k rychlejšímu psaní i mne - veškeré dosavadní zkušenosti sice tvrdí opak, ale zázraky se přeci také dějí.

Moji miláčci II.

V minulém článku jsem slíbila pokračování dolování vzpomínek, snímků a dalších historek z útrob své hlavy a externích disků. Ani to moc dlouho netrvalo (ano, skutečně se mi velice nechce psát soutěžní práce), než jsem narazila na další snímky. Týkají se přímo období 4.-8.5.2007, z něhož jsou snímky v předcházejícím článku (kromě posledního). Mohu je totiž doplnit o další kompromitující fotografie miláčků i mne.

A protože jsem zlá zlá Ekyelka, rovnou vytáhnu Narwenku aka Katku:

Mírný chaos v jídelně přičtěte dennímu pobytu v této místnosti. Jelikož se kuchyně srdcem každého dobrého domu, a protože na Razové funguje kuchyňka oddělená od jídelny jen úzkým pultíkem, jehož roh je vidět dole na snímku, je jasné, že vyziglená jídelna tam nikdy nehrozí (kromě příjezdu a odjezdu, ale to se nepočítá). 

Šílený taneček, který s Katkou předvádíme, tehdy probíhal buď v tempu bubnů nebo něčeho podobného. Když byla banda venku na dřevě nebo u kulečníku, většinou jsem rozhodovala já, co hrálo z repráčků. Dokud jsem se nevrátila především díky Fuxovi a Fallenovi k metalu (ale o tom jindy).

Abych jen netlachala, další snímek je ryze exhibiční. Totéž místo a čas, venku na sluníčku. Doufám (!!!) se se mi od té doby zlepšilo držení těla. Momentálně to však posoudit nemohu, protože se od jistých dob velice nerada fotím a radši jsem já ten trapič, oslepující své nebohé oběti bleskem.

Ano, existuje mnohem více snímků z Razové toho pětidenní. Některé jsou značně nekvalitní zpracováním - přeci jen čtyři roky vývoje mobilních jsou hodně znát - nicméně tuším, že Jaryn skrývá v útrobách svého PC především jednu přímo luxusní fotografii opět mé osoby. Přemýšlím, že si ji stáhnu, vyčistím a vyvěsím nejen na hranice Hvozdu jako varování, co se také může stát malým něžným zvířátkům a bytostem, které si nedají pozor. 

Při pročesávání starého blogu, z nějž se postupně Hvozd přesazuje sem, narážím především na poznámky o každodenní práci. Také o momentkách z tréninků a z odpolední trávených u Vipera doma. Jo, to bývaly časy. Páchaly se všemožné nepřístojnosti, hromadně se šilo, pracovalo i debatovalo, občas jen lenošilo. A jak procházím zápisky, minimálně já za to lenošení byla ráda (ty stížnosti na bolavé packy a záda se totiž pravidelně opakují).

Příště se pokusím dodat fotky z BPA. Vzhledem k tomu, že jsem fotila starým Zenitem, budu muset vyhrabat papírový archiv a hledat v něm. Pak skenovat, upravovat a dále si hrát. No, však uvidíme.

Moji miláčci I.

S brouzdáním ve starých blogových zápiscích jsem přišla na jednu věc: "své" šermíře, celou tu veselou bandu šílených ozbrojenců a sličných dam (Melouna mezi ně nepočítám, a to ani se slečnou Troppau) znám od února 2007. Přesně tak, pouhé čtyři roky a to ještě ne celé. Přesto mi během měsíců dali víc než celá skvadra bývalých spolužáků, s nimiž jsem trávila celé dny.

A protože jsem dneska z nejrůznějších důvodů tak trochu naměkko, rozhodla jsem se vyšťárat pár starých fotografií. 

Tuším, že druhá nebo třetí Razová. Pozdní páteční noc, už jen několik statečných u stolu (a na stole víno, medovina, pivo, zkrátka pro každého něco) a Meloun ukazuje, jak se ve vzduchu obracejí palačinky. Místo placky těsta používá utěrku, kterou ho vzápětí kdosi přetáhl po zadnici.

S touto chatou se pojí i některé nesmrtelné hlášky, především ale "od teď s námi bude ježeček bydlet!"

Ježečka jsme udělali z Jelenovy husté hřívy - tehdy ji ještě měl, protože se k vojákům teprve chystal (a možná ani on sám ještě neměl tušení, kde že to skončí) - pomocí mikáda. Věřte, že na samotnou hru už pak nebyla nálada.

Místo ní jsme večer/noc zakončili Macháčkem. Inu, bujará noc. Zábavná a zcela bez následků, co se týče skla. Jiné večery a noci tak bezstřepové nebyly, ale o tom jindy.

 Áááááá! Sobotní odpoledne. Jelikož se chaty zpočátku pořádaly především na podzim, počasí už nebývalo tak velkolepé jako v létě. Přesto tohle je jedna z těch teplejších sobot, kdy se vyrazilo na "dvoreček" a konaly různé nepřístojnosti. Lukostřelba, šerm, v létě plavání v bazénu a házení opalujících se slečen do vody proti jejich vůli, občas jen polehávání na skvěle vyhřátých zídkách - a občas práce. O té ale vím jen z doslechu, protože já se věnovala v té samé době hrncům, troubě a prostírání.

Vůbec ono označení "chata" je trochu zavádějící. Jak sami můžete vidět za Fuxem a Viperem na prvním snímku, celý objekt má bytelnou zeď a pořádná vrata, zastřešenou stodolu i úložiště dřeva. Stodola pak plynule navazuje na obytnou budovu, která je už vidět na snímku vpravo: v levé části jsou dveře do společenské místnosti, velké okno vpravo od dveří náleží přípravně, malá okna už záchodku a kuchyni nad sporákem. Obytná budova se pak táhne až vpravo ven z fotografie, neboť kuchyň je volně spojená s jídelnou, následuje chodba pro objímání asi dvaceti šermířů, obývák. Klasický německý statek z 19.století je zkrátka požehnáním pro konání jakýchkoliv akci.

Vyjmenovat všechny šermíře by mi trvalo dlouho a navíc bych určitě na někoho zapomněla. Každého z nich si ponesu v paměti do hodně pokročilého věku (nebo pokud se mi do hlavy nenastěhuje ten Němec), nicméně dva z těch tvorů mi jsou svým způsobem bližší než jiní. Mám je hezky pohromadě na jedné fotce, roztomiloušké a pěkně nevinné, dokud ještě nevinní byli (tedy... ještě jsme se navzájem tolik nezkazili).

Nehledě na to, že další fotky a doličné předměty budu muset teprve vyhrabat ze zálohovaných DVD. Takže zase někdy jindy.

Okolnosti se neptají, prostě se vytvoří

Už je to tak. Dlouho, možná až příliš dlouho jsem snášela výstřelky Blog.cz - výpadky funkcí, nasazení reklam plošně na všechny blogy, aniž se majitelů blogů kdokoliv z vedení serveru ptal, řádění spambotů, posléze vulgární a oplzlé ražení některých reklam... V roce 2007 jsem si při zakládání původního Hvozdu říkala, že to je snad naposledy, co si blog stěhuji. No, okolnosti se zkrátka opět vytvořily. A možná jsem opět trochu zaslepená novým prostorem, kam mohu přesadit své milované stromy, houštiny a masožravky, nicméně optimismus se ničí stejně těžko jako bolševník velkolepý.
Než se naučím ovládat všechna místní hejblátka, asi to chvíli potrvá, nicméně už teď vím, že stěhovat budu jen některé články ze staré domoviny. Ano, veškeré veršíčky a povídky, nedopsané romány možná také. S každodenními texty to ale bude horší. Svět se mění, okolnosti také, každý tvor je na tom nejinak. Proč vytahovat staré, když se každý den děje tolik nového?
Pokud vás napadne, co ze starého byste chtěli v novém Hvozdu, ozvěte se. Jinak bude vše jako obvykle: tedy po mém. Našem. Po sedmeřím.