S alergií na citrusy... a naposled

Honem, honem, než skončí rok! Aneb je třeba dotáhnout do konce pár věcí a Nominčí jedenáctka je jednou z nich. V předchozím článku jsem prozradila jedenáct zbytečností o sobě (měla jsem nejspíš dobrou náladu), teď je na čase pokračovat a ukojit Cirratinu zvědavost, takže jedenáct odpovědí na její otázky:

S alergií na citrusy... poprvé

Vlastně za to může Cirrat. Měla ten neskutečný nápad, že by někoho mohlo zajímat i to málo, co jsem o sobě schopná prozradit takhle na papíře. Skvělou součástí jejího, potažmo Nominčina nápadu je, že znám dalších jedenáct ukecaných tvorů, co si vedou občasné i časné deníčky - a že je přemluvím v šíření téhle věci.

No, budiž holkám ke chvále, že nikoho nenutí v té bizardnosti pokračovat, takže uvidíme, jak se to vyvine. A možná si vzpomenu, kdo je ještě ukecanější než já a Cirrat ho ještě neoslovila.

Tákže. Jedenáct věcí o sobě. Jedenáct otázek od Cirrat. Jedenáct nových otázek pro další duše. Zredukováno na doraz, nejprve si dáme tu první smečku.

1. Mám zelené období. Už pár let. Studená, teplá, zpracují se všechny odstíny! Občas to sice zajiskří jako v mamčině pohledu, když jsem jí dneska měla vybrat pouzdro na brýle a já automaticky sáhla po roztomile zelenkavém (kterýžto odstín rozhodně není mamčin šálek kávy), ale jinak si přátelé a část rodiny na tuhle mou přetrvávající krátkodobou úchylku zvykli. Tím nechci říct, že nemám ostatní barvy ráda, ale zelená je tak nějak... zelená.
2. Píšu knihy. V současné době jsou dvě rozepsané v dost podrobných detailech a zpracovávají se jednotlivé kapitoly. Další dvě jsou plánované jako soubory povídek, spojené hlavními postavami - Rivko, ano, Anfira bude mít svou knihu - a v úvahu přichází i rozsáhlejší novela, která se ovšem kdykoliv může do knižní velikosti nafouknout. Stačí jen popustit uzdu fantazii a neomezovat se.
   Ovšem když píšu, že píšu, nepředstavujte si pravidelné každodenní datlení a práci postupující mílovými kroky vpřed! Spíš to občas vypadá jako couvání staré lokomotivy, protože se tu něco umaže, tam se vyškrtne původní nápad a voilá, najednou je pryč půl kapitoly. Zkrátka chuť je, nebo není. A navíc si práci na knihách prokládám psaním povídek, mikropovídek, příběhů na zakázku a škrábáním ryze osobních dopisů. Takže asi tak - v dohledné době autogramiádu nechystám.
3. Už jsem to zmínila: pěstuji si šnečí poštu. I za to může Cirrat, dovede nakopnout k pořádné dávce bláznivin. Postcrossingový banner je jasně viditelný všem návštěvníkům Hvozdu, nicméně snail mail funguje také. Takže chcete pohled/dopis od některé ze Sedmera? Není problém, pokud se neobáváte, že vám jednoho dne osobně zaklepeme na dveře.
4. Mám ráda pomeranče, grepy i mandarinky. Letos hodně. Limetková šťáva patří neodmyslitelně ke kachně, citronový sorbet je luxusní osvěžení nejen v létě. Jenže poslední dobou jsem dostatečně vystresovaná, aby mi moje milované citrusy způsobovaly vyrážku. Nic vážného, tedy dokud nezvednu ruce. Vypadá to... zajímavě. Flekatě a tak trochu jako když se svléká had. Myslím, že bych si měla zapisovat rádoby vtipné poznámky svých kolegů z práce, protože je to téměř nevyčerpatelný zdroj průpovídek pro určitý typ postav.
5. To je teprve pátý bod? Copak se dá o sobě prozradit ještě něco?
   Vlastně to vystihuje i další drobný fakt o entitě zvané Ekyelka - neumím psát vlastní medailonky. Když po mně Jiřina Vorlová chtěla pár vět do Kočasu, v původní verzi mailu právě ten jeden pár vět byl. Pak jsem ještě něco málo dodala, ale nechat původní dvojici by bohatě stačilo - mně určitě.
   Tatáž situace se opakovala letos. Zoner Press a opět medailonek autora. Hm. Použijeme ten z Kočasu! Jenže sborník si stejně koupí ti samí lidé, kdepak, to chce něco nového. Hm, hm. Ani deskriptivní geometrie pro mne nebyla takhle náročná. Copak někoho zajímá autor? Text má mluvit sám za sebe!
6. Dostáváme se za polovinu, jupí. A taky se dostáváme k tomu méně příjemnému, co na Ekyelce najdete. Tvrdohlavost, aroganci a zatracené sebevědomí, s nímž vrčí a trhá všechny autory, kteří kašlou na gramatiku a korektury. Co nepoužívají mozek, Google a minimálně Wikipedii při zjišťování faktů, narvaných do svých "geniálních" děl. Autorů, co nikdy v životě nepřečetli víc než Paoliniho a Rowlingovou (a ještě jenom v češtině) a vztekají se, že jim jejich novátorské myšlenky srážím z piedestalu dokonalosti se slovy "Tohle tu už bylo, lépe vymyšlené, lépe zpracované a především mnohokrát napsané!". Zkrátka a dobře považuji veškeré zveřejněné texty za ty s nálepkou "možno komentovat a trhat". Však pokud by autor nechtěl, aby mu čtenář na text reagoval, nezveřejní ho, ne?
   Sice to už nedělám tak často, protože mi je líto trávit drahocenný čas čtením volně ložených blafů, ale někdy neodolám a namátkou otevřu blog "nadějného" autora či autorky. Pročtu se občas i přes první odstavec. Zanechám komentář - a úspěšně na celou věc zapomenu. Pro jistotu. Z jazykové úrovně některých pisálků mi totiž bývá do pláče.
7. Co dál? Nerada běhám. Ne, že bych toho nebyla schopná, ale není to můj oblíbený způsob přemisťování se. Rychlá chůze je v pořádku, vlastně je to můj nejpřirozenější pohyb, ale běh? S tím běžte k šípku! Takže pokud mě vidíte běžet, děje se něco opravdu vážného. Nebo mě někdo neskutečně naštval. Neros by mohl vyprávět...
8. Nevyhledávám žampiony. Pokud má být omáčka hříbková, musejí v ní být hříbky, ne žampiony! Totéž platí pro kubu, kulajdu a další houbová jídla. Je to třeskutý zvyk mnoha kuchařů, nahrazovat houby právě žampiony, které jsou snadno k mání, ale rozhodně mě tím neuctíte. 
9. Občas jásám nad dárky, nad nimiž by vám nad hlavou vyskočil velký otazník. K čemu je pět metrů mechově zeleného dyftýnu? Cože, ona má radost z pytle odřezků kůže? Ne, tou lahví skotské mě rozhodně neurazíte, sukně sice nosím, ale meč taky ještě unesu!
   Totéž se dá aplikovat na komplimenty. Jeden za všechny mi složila Činkapi loni na procházce kolem Verlitína: Ekyelka se tak pěkně nese... jako bitevní loď! Prý by se jiná žena urazila, ovšem tohle je vysvětlení, proč občas používám ikonku plachetnice.
   Zkrátka a dobře jsou věci, kterými mě nenaštvete, i když se budete hodně snažit. Spíš si zaděláte na pořádný problém, protože si vás uložím do kolonky "zvláštní dodavatel materiálu", případně se na vás budu jen vesele culit, místo abych s jekotem utíkala pryč, jak se k dámě chováte neurvale.
10. Mluvím s kytkami. Primárně když je zalévám, ale občas jen tak pochválím, jaké mají krásné listy, že orchidej zase vykvetla (po dvou letech už bylo na čase), naslibuji jim, že je přesadím, jen co budu mít chvíli čas... Zatím mi žádná z nich neodpověděla, jen si vesele rostou dál. A bují.
11. Spím na boku.

Toť jedenáct zcela zbytečných detailů o Ekyelce, které jste nemuseli znát, ale aspoň jsem ze sebe zase vyrazila nějaká písmenka. Pokračování příště.

New Weird 2012: Jen člověk

Následující povídka vznikla napůl jako výzva a částečně ze solidarity. Výzvou bylo proniknout do žánru new weird nejen jako čtenář, ale i autorsky. Pochopit tu zvláštní směs všeho možného a nemožného - a napsat čitelný, srozumitelný a pokud možno i povídkový text.
Solidární jsem pak chtěla být především k Sussanah, která na svém blogu literární soutěž vyhlásila. Trochu v obavě, aby se jí sešlo dost textů k hodnocení - protože z vlastních zkušeností vím, kolik nadšených řečí mívají autoři na začátku soutěže, a jak posléze z nejrůznějších důvodů odpadají - jsem se rozhodla "taky něco napsat". Pro někoho to může být zvláštní postoj, ale spojila jsem příjemné s užitečným: osahala jsem si nový žánr a celkový počet přihlášených prací - dvanáct - zněl tak nějak lépe.
Dnes po téměř půlročním odstupu vím, kde jsem jaké chyby napáchala (a Sikar s Cirrat mi to dali ve videohodnocení i pěkně sežrat, děkuji mockrát - tohle si nelze nezapamatovat). Zjistila jsem, že new weird není zas tak "divný", abych si v něm nenašla své fungující koutky reality. A kdo ví, možná se ke Kajmanu Eschervarimu ještě někdy vrátím.

Kus papíru a drátu a je hotovo

Včera jsem se zmiňovala o jednoduchém a elegantním řešení pro skladování drobných šperků, které má Dračí sedma na skladě. Dnešní počasí sice není focení nijak nakloněno, spíš naopak, ale jeden mizerný snímek snad snesete, zvlášť když je pouze ilustrativní.

Ano, jsou to jen malé origami krabičky, poskládané v rychlosti a koníkem secvaklé k sobě (lepidlo by dlouho schlo), ale praktičtější skladovací systém jsem si nemohla přát. Z volně doma dostupných materiálů, jednoduše stohovatelné, co jen plastová nádoba dovolí, pro kolekci 365 krás života naprosto ideální, protože do jedné nádoby se vejdou dva "měsíce" plus dalších cca 16 drobností.

Časem se možná odhodlám spáchat i luxusnější a trvalejší verzi pro své osobní drobné šperky (kterých už je taky požehnaně), nicméně prozatím se tenhle systém bude využívat primárně pro bezpečné skladování hotových drobností.

První podzimní žblept

Možná jste si toho všimli a možná ne - od dnešního večera přibyl odkaz na Postcrossing. Ano, Cirrat se svou neustále se rozrůstající sbírkou pohledů z celého světa mne dostatečně navnadila, takže jsem se k té pelikánovité šílenosti přidala taky. Momentálně je můj pohled někde mezi naší vlastí a Finskem (a jsem zvědavá, kdy dorazí na místo určení).

Ve jménu země

Tahle kratičká věc vznikla samovolně, během práce na jednom náhrdelníku, kdy mi virtuální společnost dělal Sikar a klevetili jsme (jako obvykle) o všem možném včetně psaní. Už ani nevím, co tehdy Sikar pronesl, ale tektonické desky se daly do pohybu a vypudily z hlubin mého mozku tenhle text.

Možná by si zasloužil ještě dobroušení, pár drobných úprav a vysvětlivek, nicméně v této podobě putoval do Fantastické povídky 2012. Výsledek nevalný, nedostalo se to ani do finálové skupiny. Kupodivu (pro někoho) mne to však nemrzí. Jsou jiné, důležitější bitvy, které se snažím vyhrát (a stále to nevzdávám).

Když ve Hvozdu prší

Včerejšek se může směle přihlásit do řad nádherných, plně využitých dní ekyelčího života. Hodně se poslouchala muzika, debatovalo s Teem, porcovala se megadýně od Ginny (a desetikilovou třetinu mám ještě uloženou v kuchyni pro pozdější zpracování na mňami kompot a možná i na dýňový koláč, pokud se mi bude chtít), háčkovala se smetana, psaly se poznámky a vymýšlely či znovu vymýšlely nové povídky, upravovaly se texty pro klienta, páchala se procházka a jedly se hrušky, spadené silným teplým větrem do trávy. Zkrátka nádherný den využitý naplno.

SLU

Po dlouhé době opět něco na čtení. Malinkatý kousek, já vím, ovšem konečně mohu napsat i věnování (které se do soutěžní práce nesluší): všem porotcům, ať se pro příští věky nudí maximálně podobně průměrnými texty a ne hrůzami, o nichž občas slýchávám. Smekám klobouk a hluboce se klaním vaší trpělivosti, optimismu a míře dobré vůle.

Noticka na okraj

Panstvo (a Dámy, jsou-li mezi čtenáři nějaké), tímhle jsem se zkrátka musela pokochat veřejně: čistě náhodou jsem si při prolézání svých oblíbených čtecích stránek (používám seznam oblíbenců v Bloggeru) všimla v záhlaví magického kulatého čísla - k dnešnímu dni a hodině se mi ukázalo 3000 stromů. To už je slušný Hvozd!
Než se však dokopu k pořádnému článku či článkům z dovolené, dílny Dračí sedmy a dalších laskomin (včetně studie jamování v hnízdě), aspoň pár poznámek a noticek na okraj:

- na stole mi přistály Cirratiny poznámky k rozpracovanému textu. Vyvstala otázka celkového rozměru téhle povídky, neboť znamínka, kletby a otázky mne dovedly do stádia přemýšlení nad ucelenějším (a ve výsledku možná i delším) příběhem z tak-trochu-naší-budoucnosti.

- dovolená a všemožné zážitky, chutě a nálady mě nakoply směrem zcela novým. Aneb Ginny mě má na svědomí, každý den se věnuji aspoň chvíli své nové kratochvíli, sashiku. Oč jde, prozradí strejda Google nebo časem já sama (včetně náležité fotodokumentace).

- uloveny další pohledy! Vyhrabány další zásoby dopisního papíru! Nalezeny staronové adresy přátel, kteří se možná ještě neodstěhovali na jinou planetu! Juch!

- některé osoby jsou nahraditelné jen stěží. Vůbec nemám radost, že patřím k nim, neboť to znamená přechody mezi denními a nočními směnami, komplikace s běžným provozem hnízda a především nejspíš i nemožnost dostavit se do Razové. Tomu říkám pech!

Toť zhruba vše, detailnější informace včetně kompromitujících fotografií budou (snad) následovat do konce týdne.

Denní snění

Archiv z roku 2007 je překvapivě bohatý, co se týče miniatur. Sice dodnes tvrdím, že krátké texty neumím psát, ale co se týče střípků a miniatur, asi na tom nejsem zase tak špatně. Nebo jsem aspoň nebývala.
Denní snění vzniklo v rámci rychlovky (napsat text podle zadání do 24 hodin, opět zábava s nálepkou saspi) a není ničím jiným, než krátkým nahlédnutím do mé tehdejší dílny. Možná poznáte některé motivy, které byly v té době u mne tak oblíbené, možná dokonce najdete i všechny odkazy na souběžné texty - jsou tuším čtyři, tři z nich už jsou dokonce publikované.

Noční setkání

Další z archivních textů, tentokrát rok 2007. Výjimečně jsem se na saspi zapojila do workshopu s názvem Nejdelší minuta. Dalšími podmínkami onoho workshopu bylo, aby se v textu objevil pirát a hod kostkou.
Ve výsledku jsem ukořistila spolu s dalšími dvěma autory první místo - tehdy ještě býval o workshopy na saspi zájem a scházelo se mnohem více textů i autorů a čtenářů.

Realita

Každý máme své způsoby, jak bojovat s lidskou zlobou a blbostí. Na podzim roku 2006 jsem se střetla s postarším autorem, kterému se nelíbily mé názory na jeho text (nesedla jsem si z povídky na zadek jako zbytek Saspi, ale napsala si svoje). Vše eskalovalo urážkami z jeho strany a vrčením z té mojí, až jsem sáhla po zbrani nejtěžšího kalibru: po slovech.

Následující povídka je tedy extrémně stará, přestože nejde o úplně původní text. Přestože bych byla schopna dohledat i ten, spokojím se s touto podobou, protože přesně vystihuje vše, co jsem tehdy chtěla říct (a co platí dodnes).

Co je a není realita, kterou jsme si zvykli přijímat za vlastní, a o níž předpokládáme, že ji tak vnímají i ostatní? Kam vedou okna jiných monitorů a obrazovek?

Věnováno všem mým rytířům - tehdejším i dnešním.

Mačety netřeba (a to ani na Rulce)

Mačety netřeba, džungle ještě není zdaleka tak prorostlá, jak by se mohlo zdát! Aneb ano, stále žijeme, pácháme nepřístojnosti a jiné roztodivnosti, píšeme, šijeme a vůbec otravujeme smrtelníkům ve svém okolí zažívání, vzduch i naděje na úspěchy na literárním poli.

Nebo se to o nás aspoň chvilkami říká - tím posledním bych se osobně nerada oháněla, já jen sbírám čárky za účast. Nic víc se ani nedá očekávat.

Kopřivy, svízel a černý bez

Někdy mívám pocit, že si Čas dělá, co chce. Místo aby plynul stejnoměrně, skáče, plíží se, uhání, nebo naopak téměř stojí. A zrovna v poslední dny si říkám, že neuhání, ale pořídil si raketové motory a stiskl START. Jak je to dlouho, co jsem se tady objevila posledně? Skutečně hodně věcí se od té doby událo, přestože pro mne to bylo jen pár prchavých dní.
Nejsem tu ale od hořekování, ale od nadrápání dalších písmenek. Od toho je k tomuhle kousku kůry taky připíchnutý lístek "občasník" - občas je fajn dát světu vědět, aby s vámi ještě počítal. Jakkoliv.
Nuže a protože nejčerstvější a nejlepší zpráva posledních týdnů: měla jsem dovolenou. A ne jen tak ledajakou, strávila jsem ji na Verlitíně! Ano, dostalo se mi té cti a důvěry od kamarádky verlit, abych mohla poznat ten malý ráj, ideální zašívárnu před světem a požehnané místo. Až umřu, chci být kočkou a vydám se na Verlitín. Spokojenost zaručena.
Na Verlitíně se totiž skvěle páchají veškeré ty nepřístojnosti, jako je sekání dřeva, bourání zdí (šlo to samo, dokonce stačily jen ruce, ani používat některý ze svých pohledů jsem nemusela!), procházky, škrtání v textech a šití. To poslední šlo přímo náramně, takže letošní T2 bude obohacena i o náhrdelníkovou verzi verlitínských lístků. A možná to nebude jediná verze, protože jsem si odtamtud odvezla tolik inspirace a nápadů, že bych skutečně potřebovala sedmerý život na jejich zrealizování.
S Verlitínem je spojená ještě jedna věc. Ne už tak milá, tedy aspoň pro nás moc milá není. Slovní hodnocení Dračího řádu, které se k nám dostalo v té ojedinělé chvíli, kdy jsme byly mimo Verlitín a mimino chytilo signál. Ano, Metamorphosis se dostaly do finálové desítky, ovšem porotci byli dílem zmatení ("priveľa chaosu" vystihuje trefně hned několik jejich reakcí), dílem upozorňovali na detaily a místa, z nichž jsem nebyla dvakrát nadšená. Nebýt Sikara, Cirrat a skutečnosti, že sedím v koženém křesle na Verlitíně a ne doma u počítače, už bychom se v tuhle chvíli mohli bavit maximálně tak o rokajlu a špercích, protože by všechny texty ležely někde na smetišti nedokončených příběhů.
Zdá se vám tahle reakce přehnaná? Nic není dost dobré, dokud to není dokonalé - jenže tohle pravidlo se snáze aplikuje na šperky, než na povídky. Proto mi tak dlouho trvá dokončit jeden text, proto s ním nejsem spokojená déle než pár prchavých dní. V důsledku podobných myšlenek jsem došla až k názoru, že kdo umí, píše. Kdo neumí, učí. A kdo neučí, komentuje.
Jaké však bylo moje překvapení - takříkajíc zžidlepádové překvapení - když jsem zjistila, že jsem zbytečně náročná. Proč si dělat starosti s textem, když to nejdůležitější je přeci správná PR strategie? Pak i ten sebevětší odpad fanoušci přivítají s nadšením. Ano, narážím na jednu určitou reklamu, která pravidelně otravovala Sikara, až ji posílal chcípnout. Ze zvědavosti jsem koukla, kdo že mu takhle zvedá tlak - a ejhle! Skutečně existují lidé, co stěží umějí psát, a už pomýšlejí na vytvoření ne knihy, ale rovnou trilogie! Soudnost jim očividně nic neříká, ani zdravá sebeskepse.
Nemám nic proti snům. Jsou třaskavinou, která nás pohání vpřed a nutí nás překonávat všechno včetně vlastního ironického hlásku, mylně nazývaného zdravý rozum. Stačí se mi však podívat jen kousek do budoucnosti a je mi jasné, že jakýkoliv vlastní názor na tvorbu podobných lidí bych si měla odpustit, pokud nechci schytat plnou palbu z řad fanoušků této osoby.
Sikar to uzavřel lapidárně: dotyčná osoba není na Legii, takže jako autor neexistuje. Jenže na Legii je spousta  jmen, i to moje by se tam našlo. Stačí to jako měřítko?
Nejspíš dokud nebudu schopna po svém rozumu hodit knihou, která hned pod titulem ponese moje jméno, nebudu spokojená. A možná ani pak ne.
Čímž se dostávám k dnešnímu nadpisu. Přelom května a června si z dětství pamatuji jako čas, kdy kopřivy šílely a hnaly si to přímo vzhůru, až mi připomínaly les. Svízel se lepila při každém průchodu kolem a lepila se na všechno, i do vlasů. A černého bezu bylo tolik, že se z něj stavěly bunkry. Dokonce jsme si s kamarádkou byly schopny nechat takový bunkr vyrůst - stačilo od jara chodit a pravidelně proplétat větvičky, až bez vytvořil přirozenou kopuli, pod níž se dobře bivakovalo. Jen se malá Ekyelka musela do takového bunkru dostat skrz les kopřiv...
Čas plyne, ať chceme či ne. Odnáší s sebou všechno - to dobré, zlé i kontroverzní. Všechna vítězství i prohry jsou díky němu brzy jen mlhavou vzpomínkou. Zůstane jen vůně kopřiv a kvetoucího bezu a svízelové kuličky ve vlasech.

Nalgašský průsmyk

Jeden z mých nejlepších textů poslední doby. Osobně snad i nejoblíbenější kousek, protože obsahuje všechno, co na lidských bytostech stojí za to obdivovat. 

Varování: je to povídka. Dlouhý text. Kdo nejste zvyklí déle číst, připravte si opravdu velkou porci čokolády.

To mě hryzni do frňáku!

Pár posledních dní (a možná až týdnů) se s pravidelností aprílového počasí nese v duchu větších či menších WTF záseků. Od drobných radostí okamžiku typu "Jo! Ten odstavec je napsaný, jupí!", po nichž další den následovalo nevěřícné "Kam se ten odstavec poděl?!" až k třeba vyloženě konsternovaným stavům do nichž mne s takovou radostí uvádí Sikar.

Konečně jsem totiž třeba zjistila, co že to ten kluk chlupatá má s močením do vína. Poučení pro příště: dávat si pořádný pozor na to, co vypouštím z klávesnice. V opačném případě totiž zůstávají stopy, které se dají zálohovat a v budoucnu zneužít proti mně. I když s úspěšným vyvoláním záchvatu smíchu, to zase ano.

Aby toho nebylo málo, vrátila se mi stará závislost na kávových zrnech v čokoládě. Ano, už mi nestačí lopat tenhle tekutý sex po velkých hrncích - opět jsem ve stádiu, kdy žvýkám kafe a náramně si to užívám. Pak se není co divit, že v práci působím jako radioaktivní veverka (a jak to píšu, dostala jsem právě chuť na jedno tekuté), když něco takového pravidelně chroupu na svačinu. Ovšem je pravda, že se šéf stará, aby zásoby v regálu nedošly, to zase jo.

Z dění na pískovišti pro mne vyplynul další poznatek: už jsem na tyhle půtky asi vážně příliš živá. Drápat poznámky na sklo, komunikovat s ostatními a vyjadřovat se svobodně ke všemu, co mne zajímá - tahle mámivá svoboda je úžasná a skvělá, ale pouze virtuální. Na to spousta bytostí zapomíná především v okamžiku, kdy si začnou trhat* občanky kvůli jednomu článku. Část těch žabomyších válek průběžně sleduji a neskonale se jimi bavím, protože je mi jasná jedna drobnost: málokdo má takové ořechy, aby stejně arogantně vystupoval i v reálu a byl schopen své názory, na pískovišti vykřikované s plamenným mečem v tlapce, obhájit klasickou argumentací a bez plačtivého hlasu typu "vy mě nemáte rádi".

Toho se týká i odcházení, jehož první náznaky se taky daly vysledovat. Asi málo zaléváte svoje kytičky, tvoři. Hvozd si vesele bují mimo moji pozornost a šíří se do směrů, o nichž jsem byla přesvědčená, že se tam nedostane ani výhonek toho mého pralesa. No a vida - ouška zatížená dráčky pak slyší, že by to chtělo třeba další recepty (já vím, ten cibulový koláč!). To mě hryzni do frňáku, ono se sem chodí na procházku! Číst! Ještě si tady někdo uspořádá piknik a moje pověst kousavého stvoření vezme za své...

V dalším punktu, pracovně nazvaném "knihy", by se dalo shrnout hned několik věcí: další dvě knihy úspěšně přeneseny do hnízda (ty nejdůležitější z posledních dvou let), po dnešním citrónkovém výletě naplánovaná výzvědná expedice do temných hlubin šerosvěta, úspěšně počtvrté přelouskaná kapitola O symbolu (ještě zažívám, nerušit!) a nápad na další zábavnou povídku poctivě zaznamenán. Hraní mahjongu má očividně stimulující vliv na ty mrchy Múzy, protože mne v posledních třech týdnech přímo zaplavují nápady. Ne záblesky, ne inspirací, ale téměř hotovými texty. Kdybych uměla takhle rychle psát, je ze mne chrlič. Gargantuovský a řádně pitoreskní.

Klasický WTF zásek nastal v úterý ráno už cestou do práce - MHD je očividně spolek veselých chlapíků, protože se autobus zasekl na zastávce, zatímco trolejbus si vesele drandil napřed... Poučení pro příště: domlouvat se s kolegy, kterým že číslem to vlastně jedeme.

Ovšem aby toho nebylo málo, od šéfky jsem se jen tak mezi řečí dozvěděla, že "jak pojedu do té Prahy na školení"... He? WTF na druhou? Jaké školení? Jaká Praha?! Šéfčina reakce "Já myslela, že o tom dávno víte." mne totálně omyla, aby to vzápětí dorazila informací, že mám být v Praze o den dřív, protože školení začíná už ráno a ne, netýká se přímo mojí práce, ale protože občas zaskakuji na Informacích, týká se přímo toho. Moje nadšení tehdy dosáhlo vrcholu - jako bych neměla své práce dost, teď ještě abych drandila po republice kvůli školením pro záskok. Jsem zvědavá, jestli totéž školení absolvují všichni, kdo jsou vedení jako náhradníci a možní zaskakovači včetně všech ředitelových zástupců a samozřejmě jeho samotného. Plus mínus to dělá patnáct lidí...

Zkrátka je veselo v tomhle světě. Každý den se něco děje, každý večer (když nejsem na pivu, případně v kině   u Tea a Tinne, nebo nepáchám jiné nepřístojnosti mimo hnízdo) drbeme se Sikarem nebo Cirrat psaní, jeden druhého i dění kolem nás. Možná by to chtělo zanechávat častější stopy i tady, ale řekněte - nezevšednělo by vám to tu pak?

Pro mne je to taky malá oslava, psaní tohohle občasníku.

*já vím, že občanky se už dávno nedají roztrhnout, pokud nemáte sílu jako Goliáš nebo Atlas, ale berte to i bez uvozovek jako s uvozovkami. Nebo snad jen kvůli drobným kosmetickým úpravám začneme používat obrat "zlámejte si občanky a dejte pokoj"?

Zprávy, které někoho možná trochu rozhodí

Hvozd si většinou žije svým tajným životem, který je skrytý občas i mému zraku - pohybují se tady tvorové tajemnější než legendární chiméry a bestie, občas tu vyroste něco naprosto neočekávaného... Však to sami znáte. Také ozvěny dění se objevují ve zcela nečekaných souvislostech a na místech, kde bych je očekávala nejméně, ale svým způsobem je to zábava, tohle vynořování souvislostí.

O tom jsem ale psát nechtěla. Momentálně tvořím a píšu a drápu a datlím, takže trpím přemírou písmenek. Ve výsledku jsem se dokopala i ke krátké zprávě sem. Něco ve stylu "stále žijeme, stále bojujeme, pošlete další nepřátele!" nebo tak nějak.

On to totiž tak trochu boj je, práce posledních asi čtrnácti dnů. Sikar si libuje, jak ho nakopávám do dalšího psaní a tvoření vůbec, ovšem tahle symbióza je dvoucestná. Ještě jsem ani nedopsala hrubý text pro projekt Kniha a už jsem měla v makovici luxusní námět na mločí novelu. Řeknete si: proč ne, aspoň netrpí autorským blokem a nedostatkem inspirace, jenže kdo to má neustále zpracovávat? Poznámky k novele zapisuji na jakýkoliv kus papíru, co mám zrovna po ruce, protože se mi pravidelně stává, že ty nejlepší věty a úryvky textu vymýšlím za pochodu v práci. Domů to tahám v diáři a pokaždé nezapomenu poděkovat své prozřetelnosti, že jsem si koupila dražší verzi s magnetickou chlopní (není to sice originál Paperblanks, ale je i tak luxusní).

Co je na tom tak iritujícího? Třeba fakt, že ani ne o tři dny později se o slovo přihlásil další text, tentokrát opět na popud páně Sikara. A ano, také má tendenci tlačit se do popředí mé pozornosti, protože přeci nebude čekat na své napsání způsobně ve frontě! Navíc když se v něm mohou projevit veškeré zlé a zákeřné stránky Sedmera!

Ještě je toho ale málo, protože se přidal další nápad, stejně živný a zajímavý, stejně uhozený a svým způsobem sakra dobrý, pokud se mi podaří zpracovat k mé plné spokojenosti. Sikar včera výskal, že tohle se mu líbí, pro mne to znamenalo spánek plný snů a úryvků textu, protože podvědomí si třídí, poznamenává, kombinuje a vytváří podklady pro psaní nezávisle na tom, zda jsem při vědomí či nikoliv.

Není se tedy co divit, že si poslední dobou připadám jak v mateřské školce, kde mne z různých stran tahají za sukně různé příběhy a dožadují se mé plné pozornosti. Jedinou výhodou tohoto stavu je, že ano, prozatím otevřu jeden textový soubor a přesně vím, co se v něm odehrává, co chci napsat, kam jsem se prozatím dostala a jakou má mít příběh atmosféru. Takové vícerozměrné šachy, či spíše už Xaothl, abych se trochu přidržela svého universa.

Jelikož ale nejen poznámky se mi povalují po stole i v hlavě, rokajl se také hlásí o slovo. Když se tedy nesnažím nikoho zabít, zneuctit, začarovat nebo oženit (ano, až takhle krutá občas bývám), oháním se jehlou, rozsypávám si rokajl do koberce a páchám šperky. U toho samozřejmě přemýšlím ne nad nesmrtelností chrousta, ale nad svými plány ohledně nového kostýmu, nad výslednou podobou koruny, masky, šatů i bojové verze (ono bojovat se sice moc nebude, na to už jsem líná, ale generálové si přeci taky navlékají brnění, i když se většinou nezapojují do přímých bojů, no ni?). Vše roztahané v kalendáři na celý rok, abychom se náhodou nezačaly nudit - a taky z toho prostého důvodu, že den má jen 24 hodin.

A proč tohle vlastně všechno vyjmenovávám? Abyste se mohli těšit na nové texty, nové fotky a na spokojenou Ekyelku, až tohle všechno spáchám a dám si aspoň týden pauzu. Tedy pokud mne do té doby nenapadne zase něco geniálního, případně se nevrátím k rozepsanému románu. Když se k němu vrátil už i Sikar, možná je na čase zase s textem trochu pohnout a stvořit další kapitolu. Dar života, dar smrti se konec konců celkem líbil, když skončil v Kočasu 2010, takže proč nespáchat zase malý exkurz do Baraquiaru, že.

Ještě uvidíme. A pokud vám zbývají nějaké hodiny navíc, víte, kde mne najdete.

Pár slov k tomu tyjátru a něco malého navíc

Už zase! To je už třetí tvor, co si stýská na nepochopení blogerského světa, na hádky, nedorozumění, nenaslouchání a nepochopení. A já se nestačím divit. Kdy se celá virtualita, ten obrovský vesmír světů a mini-realit smrsknul na blog.cz a jeho pár užvaněných/uřvaných zástupců?
Neberte mne doslovně, nikoho osobně nemám na mysli, jen si tak tuhle situaci převaluji dlouhé dny v hlavě a marně se ji snažím pochopit. Někdo něco napíše a jen proto, že je to SR, berou ho všichni vážně? Začnou si kvůli tomu trhat občanky (no dobře, ty nové se dají už jen polámat nebo přejet magnetem, uznávám), překrucovat si navzájem napsaná slova (jako by to šlo) a podsouvat kdovíco.
Eh, děti... Vypadněte radši ven. Zrušte blogísky, ať už růžové, temné nebo třeba pihovaté, a rozhlédněte se okolo. To vaše pískoviště je sice trochu stranou, ale zase ne tak daleko od průlezek, knihovny, běžecké dráhy, rybníčku s kachnama - zkrátka: nebaví vás to? Dejte si pohov. Vyrazte do světa, prozkoumávejte nová území. Nejen, že se uklidní situace a vy přijdete na jiné myšlenky, ale navíc možná začnete zase psát něco smysluplného a já budu mít zase co číst v těch řídkých chvílích, kdy nepracuji na svých ani cizích textech.

Toliko k tyjátru, který prohnal tím malým pískovištěm na blog.cz. Kdo ví, oč jde, chyťte se za nos a dobře si tenhle pocit zapamatujte. Příště, až budete chtít vyskočit z krabičky jako nadurděný plch, vzpomeňte si na moje povytažené obočí - a radši vypněte počítač. Protože jednou vám o život půjde a přes veškerý tenhle balast, kterým se tak vášnivě zabýváte, na to ani nepřijdete.

A jakpak to vypadá ve Hvozdu? Přinejmenším zajímavě. Objevily se mi tu cizokrajné dřeviny, pár divokých šelem, které přivál vítr Náhody odkudsi z levého ramene třetí spirály té galaxie z osmnáctého rozměru, zase jsem spadla do jezera, které se tvářilo ještě před měsícem jako totálně promrzlé na dno. Ano, vrátila jsem se ke psaní starších prací a zároveň si už několik málo dní pohrávám s novým nápadem.
Ten se mimochodem tváří velice soutěživě, téměř mlokovsky. Pokud práce poběží stejně plynule a rychle jako promýšlení dnešních dnů, mám o novelu víc. Kdy přesně, to sama netuším, protože tu jsou tři jiné projekty, které je třeba primárně dokončit, ale dalo by se to stihnout ještě letos.
Šperky a další radosti vesele přibývají. Tedy ne tak rychle, jako spíš za veselého hlaholení nadávek, když si propíchnu prsty, případně rozsypu tácky s rokajlem, ale veselé to je. Už jsem se i tyhle detaily života naučila brát s humorem, jen občas si ještě toužebně povzdechnu po svém dřívějším linoleu - z koberce se drobné korálky vybírají opravdu velice špatně. Radši nic nerozsypávat.
Moje jediná orchidea se má čile k světu. Stvol po květech sice dál trčí ke stropu a tváří se velice zeleně, ale mnohem zábavnější je sledovat zdravé zelené a velké listy, které se postupně natáčejí za světlem. Celý jeden velký list během měsíce! Myslím, že v pátek si dáme místo obvyklého kyblíku vody rovnou jemnou sprchu - ona se oslava aspoň spojí s potřebnou očistou. Nějak víc se mi tu práší než ve starém bytě. A to tu nemám ani kočky.
No a ostatní kytky, stejně jako živočichové a entity v našem hnízdě/doupěti? Spolubydlící ještě žije a zdá se, že prospívá, ostatní květiny se mají čile k světu, rostou a kvetou, jako bych jim platila, a já se začínám opatrně těšit na jaro. Zima je fajn, čistí hlavu a ráno má člověk celý svět sám pro sebe, protože mu do myšlenek neřvou ptáci ty svoje sprosťárny, ale přeci jen by to už chtělo změnu. Počítám, že za takový měsíc začnu po jaru definitivně toužit, což znamená, že pak nenapíšu nejspíš ani čárku. Z touhy totiž vždycky vznikají ty nejlepší sny, co se tak špatně převádějí do písmenek...

Snídaně v trávě

Jak horký led si teď hořím mírně
a loňský den hledám ve věštírně
na dně šálku s čokoládou;
jsem upatlaná marmeládou.
Snídali jsme v trávě.

Jak horký led mě teď ruce zebou
a loňský sen už odplul s tebou
na dně loďky Chárónovy;
nemám sílu říct to slovy.
Smál ses na mne právě.

Jak horký led mi už duše zmírá
a loňský život s ničím splývá
na dně dlaní nespojených...

Snídám sama v trávě.



2.1.2007

Už zase kvetou růže

Už zase kvetou růže.
Zpod chvojí vystrkují hlavičky,
ač zimou ti bělá líc
a v duši zbyly jenom jizvičky.
Už zase kvetou růže.

Už zase kvete vřes.
Zpod chvojí na mne hledíš strnule,
až dávno už nezříš nic,
a není žádné "jako minule".
Už zase kvete vřes.

Jsem tady sama. Dnes...


Ptačí vrch, Opava, 18.12.2006

Gavotta

V lednovém sametu

s hvězdami bez konce

tančíme gavottu

mrtvého milence.

Život je pláč.

Sevřená v korzetu

podobná jezince

pokládá od věků

na oči dvě mince.

Živote plač!

12.12.2006

Cožeto žánr a opatrné rozvažování

Když jsem při své obvyklé cestě za zajímavým čtením před časem doputovala k Sussanah, přišla jsem akorát včas k vyhlášení nové soutěže. I počala jsem pomýšlet na svou tentokrát ryze autorskou účast. Zalíbily se mi totiž některé detaily, které pouhé klání pod záštitou jedné blogerky posouvají celou záležitost směrem k profesionálně vedeným literárním soutěžím.

Předně se mi líbí přesně stanovené - a jednoduché! - propozice, které nenechávají na pochybách a nemají prostor pro případné otázky či kličky. Dostatek času na práci, jasně daný rozsah a nejzazší termín odeslání, podmínka o nepublikování textu v průběhu trvání soutěže, noticka o anonymitě zasílaných textů. Kolik starostí by si ušetřili koordinátoři různých klání (třeba na úrovni krajských knihoven), kdyby se drželi tohoto jednoduchého schématu?!

Ano, někdo by mohl namítat, že co je to za soutěž, do které se hlásí i porotci, nejen soutěžící? Ovšem během měsíce se mimo jiné přihlásili lidé, u nichž si jsem naprosto jista, že vědí, co činí. Tedy vědí ve smyslu "nemám o ně jako o nezaujaté porotce na svém místě strach" - o té sebevražedné mánii pouštět se do podobných podniků jsem psala posledně (zdravím, Sikare!). Zkrátka a dobře nemusíte mít v porotě rovnou Pány Spisovatele nebo nakladatele, abyste měli zaručeno, že na vás porota nechá nitku suchou, když to pohnojíte.

Dalším plusem a slušnou výzvou je pak samotný žánr. New cožeto? Weird? Přiznávám, tenhle termín slýchávám už nějakou dobu. Dovedu vyjmenovat tucet knih, které do této kategorie spadají, polovinu z toho jsem navíc četla, nebo je mám rovnou zařazené ve sbírce. A přesto mi trvalo téměř měsíc (!!!) než jsem se rozhoupala a podnikla výzkum - do dneška jsem si nebyla jista, jestli vůbec budu schopna dopátrat se pro mne srozumitelné definice tohoto žánru, natož v jeho mezích cokoliv napsat.

Nuže, podnikla jsem výzkum. V dnešní době to neobnáší hodiny čtení v knihovně, plazení se prachem mezi těžkými svazky, ani lovení zapadlých knížek zpoza regálů a rvačky s extra vypasenými krysami (naneštěstí, knihovnická speleologie býval můj dětský sen). Stačí pár úhozů do klávesnice, projíždění stránek - a čtení. Ve vícero jazycích, pokud jste zdatní a neobtěžuje vás madam Lenora. Během té doby jsem se dozvěděla, co už vím minimálně dva tři roky, prosila jsem zcela zbytečné informace o nově vydaných knihách, které se žánrem nijak nesouvisí, ale vydala je ta samá nakladatelství - a dobrala se konečně výsledku.

V součtu to bude obnášet nákup zajímavého titulu, který si po náležitém studiu anotace, rešerše a recenze zaslouží své místo v mé sbírce. A ano, v neposlední řadě se pustíme do psaní, protože výzkum byl úspěšný a křížovým ověřením přes oceán i kanál jsem se dobrala pro mne plně vyhovující definice.

Cožeto? Vy byste tu definici rádi slyšeli taky? Hm...

New Weird - mix různých subžánrů fantasy, scifi a hororu, který se zaměřuje nejen na hrůzu a tísnivou atmosféru jako "původní" weird, ale také na město (tedy v sobě míchá mimo jiné i prvky urban fantasy), fascinaci tělem a jeho možnými metamorfózami a na grotesknost, vyplývající právě z těchto proměn. Často obsahuje střípky politických úvah, pracuje i s etickými a sociálními otázkami, nezastaví se před ničím a to ani ve snaze psát vyšší literaturu mainstreamově.

Tohle je kompilát myšlenek, různých citací a úryvků ze tří jazyků, jak jsem si ho poskládala sama pro sebe. Můžete nesouhlasit, můžete namítat, ale to je tak všechno, co tady můžete - nejdůležitější pro mne momentálně je, že už nemusím tápat, cožeto-žánr vlastně je.

Což ovšem znamená, že mi ubyl jeden argument, proč se nezúčastnit. Safra..

Žasnu a žasnu

Opět uběhla dostatečně dlouhá doba, abych zatoužila po klidu a stínu Hvozdu - a zanechala tady důkaz své přežívající existence. Tedy pokusím se, ale výraz přežívání nyní plně vystihuje stav Sedmera. Rýma, občas teplota, ještě řidší, o to však ohavněji otravující záchvaty kašle... Už aby byl zítřek odpoledne a já se mohla zahrabat do kožešin. Minimálně dva dny nevystrčím nos, abych se toho všeho zbavila.
Přes veškerou tuhle mizérii se mi i docela dařilo. Ne při psaní textů, tam to od minulého týdne stojí všechno na mrtvém bodě, ale šití, to byla panečku práce! I když: šití. Kdo kdy na mém hrdle viděl břečťanový obojek, pak může zavzdychat kdeže ty časy jsou. Z obojku i samotného listí je jen decentní hrst rokajlu - byl to přeci jen osobní šperk a už mne omrzel. Teď mi tady odpočívá v miskách, připravený na reinkarnaci do něčeho mnohem šílenějšího (jak se znám), i když prozatím spíš tvořím věci pro Dračí sedmu.
Zrovna včera se mi podařilo mobilem vyfotit náušnice, které vznikly do sady k Soumračníku. Na to, jaký jsem cvakálista nejhoršího kalibru, se to ještě dá považovat za vhodnou ilustrativní fotografii šperku, ovšem těch nervů a nepodařených pixelů! Ještě, že už nepoužívám kinofilm.

Rokajl a jablonecká broušenka s AB listrem na filcu. Zdánlivá hračka, ale drobotina se vždy šije hůř než rozsáhlé věci v ploše.
Nad čím občas žasnu (ano, ještě stále), je Sikar, tedy spíš jeho masochistické sklony. Když si se škodolibým úsměvem pročítám jeho občasné zoufalé výkřiky obecnějšího charakteru, ovšem směřované k určitým povídkám (nejmenuje, samozřejmě, to jen jejich autoři se možná poznají), spokojeně si říkám, jak je fajn býti autorem. Aspoň pro jednou - realita publikační fronty na Saspi mne ihned vrátila zpět na zem. Ale ten pocit!
Proto také nevěřícně kroutím hlavou podruhé, když si u Sussanah přečtu seznam porotců. Opět Sikar! New Weird je sice žánr, který je dost náročný pro vlastní definování, rozměření i napsání, takže se mohou očekávat zajímavé texty, ovšem co zákonitě vždycky přijde se zajímavými příběhy? Texty, které vás donutí křičet bolestí. Strachem. Zoufalstvím. A v soutěži se nemůžete zachovat jako zodpovědný redaktor a nepodarek vrátit autorovi. Takže: žasnu.
Dneska jsem přišla na další úžas vzbuzující fakt: Temnoterka převzala patronaci nad Spisovateli. Což o to, středobod tohoto typu potřebuje správce (ne-li přímo vrchního správce), ovšem spolu s úžasem mne napadla i všetečná otázka: a co samotné psaní? Během let, co je trávím v redakci jediného (!) literárního serveru, jsem s bolestí přišla na smutnou pravdu: čas, který věnujete druhým, chybí vašemu vlastnímu psaní. Také energie, nadšení, vášeň, chuť, zkrátka veškerá ta magie, potřebná ke psaní. Vždycky překvapeně potřásám hlavou, když se ke mně dostávají informaci, co všechno ostatní spisovatelé stíhají podnikat třeba v rámci blogové komunity - a páchat i další nepřístojnosti (viď, Sikare?). Už mě obviňovali snad ze všech možných kejklí s časem, ale když se podívám na takové tvory, cítím se jako žabař.
Žasnutí literární jsem si odbyla před dvěma dny. Se Žvejkem (ještě, že sem Kryštof nechodí) jsme si vyměnili Kulhánky - můj Noční klub za jeho Vyhlídku na věčnost. Panstvo, Jirka sice píše stále stejně dobře a čtivě, ale skutečně si nikdo nevšiml té předimenzovanosti? Jako by mu už nestačilo šest základních rozměrů, pasáž likvidace Nočního klubu a Janovy téměř-likvidace nacpal takovými steroidy, až jsem měla pocit, že mi stránky explodují v ruce. Inu, není text, který by chvílemi nenudil aspoň jednoho čtenáře, ale stejně jsem nevěřícně kroutila hlavou.
Těch drobností k žasnutí bylo tenhle měsíc vrchovatě, ovšem vypisovat je všechny, nemá tenhle text konce. Jedna za všechny: jak to udělal?! Aneb ano, I am sherlocked.

Zabydlené hnízdo

Není nad to, udělat si hezky pohodlí, hodit nožky na case, klávesnici na klín a datling! v pohodlíčku vlastní pracovny. Chybí už jen ten druhý pár rukou, které by zároveň třeba šily, případně háčkovaly a páchaly další nepřístojnosti, ovšem nemůžeme mít všechno. Dokonalost vede ke stagnaci a ta k zániku.

Každopádně téměř definitivně bydlíme. Ještě zbývá pověsit obrázky, vyhrabat fotky, které jsme si slíbily také pověsit, koupit vhodnou záclonu (byť si na stažené žaluzie začínám zvykat) a hnízdo je definitivně zabydlené. Dnes jsme se totiž se sestřičkami navzájem dokopaly k činu, koupily nezbytnou blbůstku a virtualita si nyní nemůže být před námi jista už ničím. Jsme totiž online.

Což mimo jiné znamená, že čistě hypoteticky by mohlo přibýt i písmenek tady ve Hvozdu. Nebudeme to nijak přehánět - třeba na povídání o psaní máme Sikara a na recenzování zase Elinor, takže se spoustě článků prostě vyhneme pouhým odkazem (případně komentářem, zase takový suchaři být neumíme). 

Vlastní texty, především povídky, si chráníme pro soutěže. Sice ano, zvlášť jeden text se chce mermomocí nechat zveřejnit, ale na to nemá až do vyhlášení výsledků nárok. A ostatní texty, které jsou momentálně v různém stádiu rozpracovanosti, spadají do té samé kategorie. Letos se zkrátka opět sbírají čárky za účast (na cokoliv dalšího se bojím bojím pomyslet vzhledem k tomu, co mi ke čtení posílá Sikar, pazgřivec jeden nenasytný!).

Zabydlené hnízdo znamená i veškerý korálkový materiál pěkně po ruce. Taky pod rukama, vedle ve skříni, v zásuvkách u stolu, zkrátka všude, kam se k němu dá snadno dostat (a dojet na kolečkové židli, právě proto ji taky mám). Taky k lepidlům, lakům, barvám a drátkům, které jsou zapotřebí při výrobě broží, najdou se tady i klubíčka a klubka přízí včetně šesti megacívek vymazlených přízí (díky, Ginny!) a ano, už sem postupně tahám i nasyslené zásoby látek. Zkrátka a dobře, poupravíme ještě pár peříček, sem a tam plácneme poslední hrst mechu a hnízdečko je hotové.

Soumaři, netvoři a všeliká další zvířena

Jak znělo to předsevzetí? Jak na Nový rok...? Ano, přiznávám, kuchyň máme stále pěknou, čistou a bez hromady špinavého nádobí. Nápady na nové povídky se přímo hrnou, až nevím, co s nimi. Bag in box z Velkých Pavlovic se stále poctivě chladí na balkoně a hladina sirupu v lahvi utěšeně klesá, neboť pitný režim je třeba dodržovat. Zkrátka a dobře jde život trochu jinými cestičkami, než jsem loni předpokládala.

Především začínám pronikat do života soumarů a všelikých bytostí, uvyklých tahat či nosit zavazadla. Co bydlím tam, kde bydlím, naučila jsem se velice hbitě dělit. Jelikož mám ještě téměř všechen látkový materiál u mamky, postupně ho kus po kuse (tu je to pět metrů organzy, jindy tři metry kepru, jak je prostě aktuálně zapotřebí a nálada zpracovávat) tahám v tašce přes rameno domů. Mno a moje záda mne přímo bleskově poučila, že to, co nakupím před taškou, musím dělit osmi až patnácti, aby se mi to zaprvé do tašky vešlo, a za druhé, abych to vůbec odnesla a neskřípala celou cestu zubama.

Na druhou stranu si začínám zvykat, že co neunesu, nepotřebuji. Svým způsobem je to velice osvobozující.

Mezi mnohé potvory, netvory a další zvířenu jsem definitivně zařadila Sikara. Byť se dá pochybovat o jeho zdravém rozumu a pudu sebezáchovy, když opět kývnul na porotcování Dračího řádu (a jeho nespojité výkřiky nespokojenosti jsou věčným zdrojem škodolibého pobavení nejen celého Hvozdu), je natolik nechutně aktivní, geniální a výmluvný, že i kolonka "ten, co ho plši nesežerou" je příliš úzká. Řekla bych, že už vím, kde se plši vzali: může za to Sikar (jako že za všechno ostatní může Bilbo).

Otázkou zůstává, jestli je to dobře nebo ne. Sikarovy texty se mi dobře čtou, mám je ráda - ten poslední je přímo chuťovečka, ještě se mu v tom musím trochu porýpat - ovšem tenhle stav máte jako běhání s vlky. Je to fajn, svoboda, volnost, tádyjádydádyjá, ale když dojde na lámání chleba a hlad, protože se nic nedá ulovit, hádejte, kdo se stane kořistí? Navzájem se hecujeme do různých literárních soutěží, ovšem v tomhle punktu mi nezbývá než zůstávat ohavně střízlivá a dál se těšit titulu Diplonosič.

A jestli si myslíš, že to bude letos jinak, Sikare, neměl jsi napsat, cos napsal.

Pokud všem nezasvěceným předchozí dva odstavce zněly jako žehrání a skučení, je to skutečně dáno jejich nezasvěceností. Jen si zkuste najít Sikarův kotlích chilli goulashe a udělejte si obrázek o jeho textech sami. Já jen potřebovala doplnit svou sbírku bestií a všeliké zvířeny.

Dokonce i za další bod může Sikar. Začal mne totiž strašit poníkama - a to tak vehementně, že se mi jeden vetřel dokonce i do povídky (která bude zveřejněna až někdy v budoucnu, je ještě v procesu zažívání a drobných úprav). My Little Pony je zkrátka kalibr, na který kyblík zelené barvy nestačí. Ovšem nebyl by to Sikar, aby nenašel způsob, jak obměkčit i okoralé srdce hněvem a hnusem prskající ekyelky - a našel toto:

Nemusím snad podotýkat obligátní to chci!, i když prozatím stále odolávám napsání inzerátu na Fleru s cílem nechat si takovou sošku vyrobit na zakázku. A proč? Tohle zvířátko je zkrátka k pomilování - kam se na něj hrabou sošky slonů ze zvonoviny, co se dají v případě nouze použít jako nebezpečná osobní zbraň.

Budiž vám přáno potkat také nějaké roztomilé příšerky a další zvířenu, co prosvětlují den. Já jdu na lov kachen.

Tradičních pár slov na začátek a ke konci

Tohle má být už zase poslední rok našich životů. Co si tak pamatuji, jde už o sedmý nebo osmý konec světa, hlášený jen v mém dosavadním životě. Jsem zvědavá, jestli se pesimisté tentokrát trefí.
Pokud a než se tak stane, čeká nás ještě docela dost zábavy. Však si to sečtěte sami:
- účast v Dračím řádu, mezi jehož porotci je i slovutný Sikar (který mne mimochodem v závěrečném finiši dokopal k téměř nadsedmerečnému výkonu), byla potvrzena. Výsledky našeho snažení se dozvíme tuším v červenci.
- inspiraci nehledám, neb mi v jednom kuse sedí na rameni a hučí do nápady mne ve dne, v noci. Díky tomu se letošní první nástřely povídek do Žoldnéřů prozatím jeví velice výživně. Ne tak pateticky jako před dvěma lety, v samém počátku ještě dostatečně krvavě a s předstihem, který by nám mohl k jejich dokončení stačit. Pokud vše klapne (a jako že by to klapnout mohlo, když teď budu mít víc času na samotné psaní), mohla bych výjimečně zahájit finální korektury už v dubnu (a uzávěrka soutěže je posledního května).
- tenhle bod tak trochu souvisí s předchozím, protože loni se mi podařilo spáchat jeden drobný literární vtípek na účet mnoha především naivních, určitou kategorii fantasy milujících autorů. I on byl zaslán k posouzení (na Sikarův mírný nátlak), takže letošní výsledková listina bude kupodivu zajímat i nás.
- díky existenci PAFu máme plus mínus traktor přehled, ve kterých literárních soutěžích bychom eventuálně mohly sbírat čárky za účast. Je to celkem slušný seznam a rok od roku narůstá, což znamená více práce, více písmenek, více čárek, dají-li škodolibí bůžkové psacích potřeb a softwaru. Minimálně jodid bude rád.
- nové hnízdo, do něhož jsme se včera s pomocí přátel přestěhovaly, je definitivně plně pod kontrolou Dračí sedmy, tedy aspoň ta naše část. Materiál skleněný jest přesunut kompletně všechen. Obnášelo to tři banánové krabice a práci obětavých kamarádů, kteří se mořili s úložnou skříní během včerejšího stěhování, a v praxi to znamená, že můžeme vesele šít další epické meganáhrdelníky ke kostýmům i krásné šperky pro běžnější příležitosti (práce, oslavy, svatby atd.). Příze, klubíčka, látky a další propriety se budou přesouvat s delšími přestávkami, protože dokonce ani naše nové hnízdo není nafukovací. Samy jsme zvědavé, jak rychle nám to půjde od ruky, dokud nebude do hnízda zavedená linka k virtualitě.
- a protože jak na Nový rok, tak po celý rok, trochu sobeckým předpokladem se dnes rozloučíme: bude tady víc písmenek. Více fotek, více drbů a poznámek. A snad se nakonec přinutíme restaurovat i ten povídkový a poetický archiv, byť si o svých starých textech myslíme jen to nejhorší. Tedy až na jeden nebo tři (ty publikované tiskem). Čtyři. Pět? Ok, budou se zpětně vydávat i starší texty, abyste si udělali obrázek sami.

A na závěr přání: Na každý den malý zázrak. Na každou patálii aspoň malý úsměv. A vždy mít přátele, na které je spolehnutí. To se pak i svět ovládá snáze! PF 2012 a zdaleka ne poslední!