Gavotta

V lednovém sametu

s hvězdami bez konce

tančíme gavottu

mrtvého milence.

Život je pláč.

Sevřená v korzetu

podobná jezince

pokládá od věků

na oči dvě mince.

Živote plač!

12.12.2006

Cožeto žánr a opatrné rozvažování

Když jsem při své obvyklé cestě za zajímavým čtením před časem doputovala k Sussanah, přišla jsem akorát včas k vyhlášení nové soutěže. I počala jsem pomýšlet na svou tentokrát ryze autorskou účast. Zalíbily se mi totiž některé detaily, které pouhé klání pod záštitou jedné blogerky posouvají celou záležitost směrem k profesionálně vedeným literárním soutěžím.

Předně se mi líbí přesně stanovené - a jednoduché! - propozice, které nenechávají na pochybách a nemají prostor pro případné otázky či kličky. Dostatek času na práci, jasně daný rozsah a nejzazší termín odeslání, podmínka o nepublikování textu v průběhu trvání soutěže, noticka o anonymitě zasílaných textů. Kolik starostí by si ušetřili koordinátoři různých klání (třeba na úrovni krajských knihoven), kdyby se drželi tohoto jednoduchého schématu?!

Ano, někdo by mohl namítat, že co je to za soutěž, do které se hlásí i porotci, nejen soutěžící? Ovšem během měsíce se mimo jiné přihlásili lidé, u nichž si jsem naprosto jista, že vědí, co činí. Tedy vědí ve smyslu "nemám o ně jako o nezaujaté porotce na svém místě strach" - o té sebevražedné mánii pouštět se do podobných podniků jsem psala posledně (zdravím, Sikare!). Zkrátka a dobře nemusíte mít v porotě rovnou Pány Spisovatele nebo nakladatele, abyste měli zaručeno, že na vás porota nechá nitku suchou, když to pohnojíte.

Dalším plusem a slušnou výzvou je pak samotný žánr. New cožeto? Weird? Přiznávám, tenhle termín slýchávám už nějakou dobu. Dovedu vyjmenovat tucet knih, které do této kategorie spadají, polovinu z toho jsem navíc četla, nebo je mám rovnou zařazené ve sbírce. A přesto mi trvalo téměř měsíc (!!!) než jsem se rozhoupala a podnikla výzkum - do dneška jsem si nebyla jista, jestli vůbec budu schopna dopátrat se pro mne srozumitelné definice tohoto žánru, natož v jeho mezích cokoliv napsat.

Nuže, podnikla jsem výzkum. V dnešní době to neobnáší hodiny čtení v knihovně, plazení se prachem mezi těžkými svazky, ani lovení zapadlých knížek zpoza regálů a rvačky s extra vypasenými krysami (naneštěstí, knihovnická speleologie býval můj dětský sen). Stačí pár úhozů do klávesnice, projíždění stránek - a čtení. Ve vícero jazycích, pokud jste zdatní a neobtěžuje vás madam Lenora. Během té doby jsem se dozvěděla, co už vím minimálně dva tři roky, prosila jsem zcela zbytečné informace o nově vydaných knihách, které se žánrem nijak nesouvisí, ale vydala je ta samá nakladatelství - a dobrala se konečně výsledku.

V součtu to bude obnášet nákup zajímavého titulu, který si po náležitém studiu anotace, rešerše a recenze zaslouží své místo v mé sbírce. A ano, v neposlední řadě se pustíme do psaní, protože výzkum byl úspěšný a křížovým ověřením přes oceán i kanál jsem se dobrala pro mne plně vyhovující definice.

Cožeto? Vy byste tu definici rádi slyšeli taky? Hm...

New Weird - mix různých subžánrů fantasy, scifi a hororu, který se zaměřuje nejen na hrůzu a tísnivou atmosféru jako "původní" weird, ale také na město (tedy v sobě míchá mimo jiné i prvky urban fantasy), fascinaci tělem a jeho možnými metamorfózami a na grotesknost, vyplývající právě z těchto proměn. Často obsahuje střípky politických úvah, pracuje i s etickými a sociálními otázkami, nezastaví se před ničím a to ani ve snaze psát vyšší literaturu mainstreamově.

Tohle je kompilát myšlenek, různých citací a úryvků ze tří jazyků, jak jsem si ho poskládala sama pro sebe. Můžete nesouhlasit, můžete namítat, ale to je tak všechno, co tady můžete - nejdůležitější pro mne momentálně je, že už nemusím tápat, cožeto-žánr vlastně je.

Což ovšem znamená, že mi ubyl jeden argument, proč se nezúčastnit. Safra..

Žasnu a žasnu

Opět uběhla dostatečně dlouhá doba, abych zatoužila po klidu a stínu Hvozdu - a zanechala tady důkaz své přežívající existence. Tedy pokusím se, ale výraz přežívání nyní plně vystihuje stav Sedmera. Rýma, občas teplota, ještě řidší, o to však ohavněji otravující záchvaty kašle... Už aby byl zítřek odpoledne a já se mohla zahrabat do kožešin. Minimálně dva dny nevystrčím nos, abych se toho všeho zbavila.
Přes veškerou tuhle mizérii se mi i docela dařilo. Ne při psaní textů, tam to od minulého týdne stojí všechno na mrtvém bodě, ale šití, to byla panečku práce! I když: šití. Kdo kdy na mém hrdle viděl břečťanový obojek, pak může zavzdychat kdeže ty časy jsou. Z obojku i samotného listí je jen decentní hrst rokajlu - byl to přeci jen osobní šperk a už mne omrzel. Teď mi tady odpočívá v miskách, připravený na reinkarnaci do něčeho mnohem šílenějšího (jak se znám), i když prozatím spíš tvořím věci pro Dračí sedmu.
Zrovna včera se mi podařilo mobilem vyfotit náušnice, které vznikly do sady k Soumračníku. Na to, jaký jsem cvakálista nejhoršího kalibru, se to ještě dá považovat za vhodnou ilustrativní fotografii šperku, ovšem těch nervů a nepodařených pixelů! Ještě, že už nepoužívám kinofilm.

Rokajl a jablonecká broušenka s AB listrem na filcu. Zdánlivá hračka, ale drobotina se vždy šije hůř než rozsáhlé věci v ploše.
Nad čím občas žasnu (ano, ještě stále), je Sikar, tedy spíš jeho masochistické sklony. Když si se škodolibým úsměvem pročítám jeho občasné zoufalé výkřiky obecnějšího charakteru, ovšem směřované k určitým povídkám (nejmenuje, samozřejmě, to jen jejich autoři se možná poznají), spokojeně si říkám, jak je fajn býti autorem. Aspoň pro jednou - realita publikační fronty na Saspi mne ihned vrátila zpět na zem. Ale ten pocit!
Proto také nevěřícně kroutím hlavou podruhé, když si u Sussanah přečtu seznam porotců. Opět Sikar! New Weird je sice žánr, který je dost náročný pro vlastní definování, rozměření i napsání, takže se mohou očekávat zajímavé texty, ovšem co zákonitě vždycky přijde se zajímavými příběhy? Texty, které vás donutí křičet bolestí. Strachem. Zoufalstvím. A v soutěži se nemůžete zachovat jako zodpovědný redaktor a nepodarek vrátit autorovi. Takže: žasnu.
Dneska jsem přišla na další úžas vzbuzující fakt: Temnoterka převzala patronaci nad Spisovateli. Což o to, středobod tohoto typu potřebuje správce (ne-li přímo vrchního správce), ovšem spolu s úžasem mne napadla i všetečná otázka: a co samotné psaní? Během let, co je trávím v redakci jediného (!) literárního serveru, jsem s bolestí přišla na smutnou pravdu: čas, který věnujete druhým, chybí vašemu vlastnímu psaní. Také energie, nadšení, vášeň, chuť, zkrátka veškerá ta magie, potřebná ke psaní. Vždycky překvapeně potřásám hlavou, když se ke mně dostávají informaci, co všechno ostatní spisovatelé stíhají podnikat třeba v rámci blogové komunity - a páchat i další nepřístojnosti (viď, Sikare?). Už mě obviňovali snad ze všech možných kejklí s časem, ale když se podívám na takové tvory, cítím se jako žabař.
Žasnutí literární jsem si odbyla před dvěma dny. Se Žvejkem (ještě, že sem Kryštof nechodí) jsme si vyměnili Kulhánky - můj Noční klub za jeho Vyhlídku na věčnost. Panstvo, Jirka sice píše stále stejně dobře a čtivě, ale skutečně si nikdo nevšiml té předimenzovanosti? Jako by mu už nestačilo šest základních rozměrů, pasáž likvidace Nočního klubu a Janovy téměř-likvidace nacpal takovými steroidy, až jsem měla pocit, že mi stránky explodují v ruce. Inu, není text, který by chvílemi nenudil aspoň jednoho čtenáře, ale stejně jsem nevěřícně kroutila hlavou.
Těch drobností k žasnutí bylo tenhle měsíc vrchovatě, ovšem vypisovat je všechny, nemá tenhle text konce. Jedna za všechny: jak to udělal?! Aneb ano, I am sherlocked.

Zabydlené hnízdo

Není nad to, udělat si hezky pohodlí, hodit nožky na case, klávesnici na klín a datling! v pohodlíčku vlastní pracovny. Chybí už jen ten druhý pár rukou, které by zároveň třeba šily, případně háčkovaly a páchaly další nepřístojnosti, ovšem nemůžeme mít všechno. Dokonalost vede ke stagnaci a ta k zániku.

Každopádně téměř definitivně bydlíme. Ještě zbývá pověsit obrázky, vyhrabat fotky, které jsme si slíbily také pověsit, koupit vhodnou záclonu (byť si na stažené žaluzie začínám zvykat) a hnízdo je definitivně zabydlené. Dnes jsme se totiž se sestřičkami navzájem dokopaly k činu, koupily nezbytnou blbůstku a virtualita si nyní nemůže být před námi jista už ničím. Jsme totiž online.

Což mimo jiné znamená, že čistě hypoteticky by mohlo přibýt i písmenek tady ve Hvozdu. Nebudeme to nijak přehánět - třeba na povídání o psaní máme Sikara a na recenzování zase Elinor, takže se spoustě článků prostě vyhneme pouhým odkazem (případně komentářem, zase takový suchaři být neumíme). 

Vlastní texty, především povídky, si chráníme pro soutěže. Sice ano, zvlášť jeden text se chce mermomocí nechat zveřejnit, ale na to nemá až do vyhlášení výsledků nárok. A ostatní texty, které jsou momentálně v různém stádiu rozpracovanosti, spadají do té samé kategorie. Letos se zkrátka opět sbírají čárky za účast (na cokoliv dalšího se bojím bojím pomyslet vzhledem k tomu, co mi ke čtení posílá Sikar, pazgřivec jeden nenasytný!).

Zabydlené hnízdo znamená i veškerý korálkový materiál pěkně po ruce. Taky pod rukama, vedle ve skříni, v zásuvkách u stolu, zkrátka všude, kam se k němu dá snadno dostat (a dojet na kolečkové židli, právě proto ji taky mám). Taky k lepidlům, lakům, barvám a drátkům, které jsou zapotřebí při výrobě broží, najdou se tady i klubíčka a klubka přízí včetně šesti megacívek vymazlených přízí (díky, Ginny!) a ano, už sem postupně tahám i nasyslené zásoby látek. Zkrátka a dobře, poupravíme ještě pár peříček, sem a tam plácneme poslední hrst mechu a hnízdečko je hotové.

Soumaři, netvoři a všeliká další zvířena

Jak znělo to předsevzetí? Jak na Nový rok...? Ano, přiznávám, kuchyň máme stále pěknou, čistou a bez hromady špinavého nádobí. Nápady na nové povídky se přímo hrnou, až nevím, co s nimi. Bag in box z Velkých Pavlovic se stále poctivě chladí na balkoně a hladina sirupu v lahvi utěšeně klesá, neboť pitný režim je třeba dodržovat. Zkrátka a dobře jde život trochu jinými cestičkami, než jsem loni předpokládala.

Především začínám pronikat do života soumarů a všelikých bytostí, uvyklých tahat či nosit zavazadla. Co bydlím tam, kde bydlím, naučila jsem se velice hbitě dělit. Jelikož mám ještě téměř všechen látkový materiál u mamky, postupně ho kus po kuse (tu je to pět metrů organzy, jindy tři metry kepru, jak je prostě aktuálně zapotřebí a nálada zpracovávat) tahám v tašce přes rameno domů. Mno a moje záda mne přímo bleskově poučila, že to, co nakupím před taškou, musím dělit osmi až patnácti, aby se mi to zaprvé do tašky vešlo, a za druhé, abych to vůbec odnesla a neskřípala celou cestu zubama.

Na druhou stranu si začínám zvykat, že co neunesu, nepotřebuji. Svým způsobem je to velice osvobozující.

Mezi mnohé potvory, netvory a další zvířenu jsem definitivně zařadila Sikara. Byť se dá pochybovat o jeho zdravém rozumu a pudu sebezáchovy, když opět kývnul na porotcování Dračího řádu (a jeho nespojité výkřiky nespokojenosti jsou věčným zdrojem škodolibého pobavení nejen celého Hvozdu), je natolik nechutně aktivní, geniální a výmluvný, že i kolonka "ten, co ho plši nesežerou" je příliš úzká. Řekla bych, že už vím, kde se plši vzali: může za to Sikar (jako že za všechno ostatní může Bilbo).

Otázkou zůstává, jestli je to dobře nebo ne. Sikarovy texty se mi dobře čtou, mám je ráda - ten poslední je přímo chuťovečka, ještě se mu v tom musím trochu porýpat - ovšem tenhle stav máte jako běhání s vlky. Je to fajn, svoboda, volnost, tádyjádydádyjá, ale když dojde na lámání chleba a hlad, protože se nic nedá ulovit, hádejte, kdo se stane kořistí? Navzájem se hecujeme do různých literárních soutěží, ovšem v tomhle punktu mi nezbývá než zůstávat ohavně střízlivá a dál se těšit titulu Diplonosič.

A jestli si myslíš, že to bude letos jinak, Sikare, neměl jsi napsat, cos napsal.

Pokud všem nezasvěceným předchozí dva odstavce zněly jako žehrání a skučení, je to skutečně dáno jejich nezasvěceností. Jen si zkuste najít Sikarův kotlích chilli goulashe a udělejte si obrázek o jeho textech sami. Já jen potřebovala doplnit svou sbírku bestií a všeliké zvířeny.

Dokonce i za další bod může Sikar. Začal mne totiž strašit poníkama - a to tak vehementně, že se mi jeden vetřel dokonce i do povídky (která bude zveřejněna až někdy v budoucnu, je ještě v procesu zažívání a drobných úprav). My Little Pony je zkrátka kalibr, na který kyblík zelené barvy nestačí. Ovšem nebyl by to Sikar, aby nenašel způsob, jak obměkčit i okoralé srdce hněvem a hnusem prskající ekyelky - a našel toto:

Nemusím snad podotýkat obligátní to chci!, i když prozatím stále odolávám napsání inzerátu na Fleru s cílem nechat si takovou sošku vyrobit na zakázku. A proč? Tohle zvířátko je zkrátka k pomilování - kam se na něj hrabou sošky slonů ze zvonoviny, co se dají v případě nouze použít jako nebezpečná osobní zbraň.

Budiž vám přáno potkat také nějaké roztomilé příšerky a další zvířenu, co prosvětlují den. Já jdu na lov kachen.

Tradičních pár slov na začátek a ke konci

Tohle má být už zase poslední rok našich životů. Co si tak pamatuji, jde už o sedmý nebo osmý konec světa, hlášený jen v mém dosavadním životě. Jsem zvědavá, jestli se pesimisté tentokrát trefí.
Pokud a než se tak stane, čeká nás ještě docela dost zábavy. Však si to sečtěte sami:
- účast v Dračím řádu, mezi jehož porotci je i slovutný Sikar (který mne mimochodem v závěrečném finiši dokopal k téměř nadsedmerečnému výkonu), byla potvrzena. Výsledky našeho snažení se dozvíme tuším v červenci.
- inspiraci nehledám, neb mi v jednom kuse sedí na rameni a hučí do nápady mne ve dne, v noci. Díky tomu se letošní první nástřely povídek do Žoldnéřů prozatím jeví velice výživně. Ne tak pateticky jako před dvěma lety, v samém počátku ještě dostatečně krvavě a s předstihem, který by nám mohl k jejich dokončení stačit. Pokud vše klapne (a jako že by to klapnout mohlo, když teď budu mít víc času na samotné psaní), mohla bych výjimečně zahájit finální korektury už v dubnu (a uzávěrka soutěže je posledního května).
- tenhle bod tak trochu souvisí s předchozím, protože loni se mi podařilo spáchat jeden drobný literární vtípek na účet mnoha především naivních, určitou kategorii fantasy milujících autorů. I on byl zaslán k posouzení (na Sikarův mírný nátlak), takže letošní výsledková listina bude kupodivu zajímat i nás.
- díky existenci PAFu máme plus mínus traktor přehled, ve kterých literárních soutěžích bychom eventuálně mohly sbírat čárky za účast. Je to celkem slušný seznam a rok od roku narůstá, což znamená více práce, více písmenek, více čárek, dají-li škodolibí bůžkové psacích potřeb a softwaru. Minimálně jodid bude rád.
- nové hnízdo, do něhož jsme se včera s pomocí přátel přestěhovaly, je definitivně plně pod kontrolou Dračí sedmy, tedy aspoň ta naše část. Materiál skleněný jest přesunut kompletně všechen. Obnášelo to tři banánové krabice a práci obětavých kamarádů, kteří se mořili s úložnou skříní během včerejšího stěhování, a v praxi to znamená, že můžeme vesele šít další epické meganáhrdelníky ke kostýmům i krásné šperky pro běžnější příležitosti (práce, oslavy, svatby atd.). Příze, klubíčka, látky a další propriety se budou přesouvat s delšími přestávkami, protože dokonce ani naše nové hnízdo není nafukovací. Samy jsme zvědavé, jak rychle nám to půjde od ruky, dokud nebude do hnízda zavedená linka k virtualitě.
- a protože jak na Nový rok, tak po celý rok, trochu sobeckým předpokladem se dnes rozloučíme: bude tady víc písmenek. Více fotek, více drbů a poznámek. A snad se nakonec přinutíme restaurovat i ten povídkový a poetický archiv, byť si o svých starých textech myslíme jen to nejhorší. Tedy až na jeden nebo tři (ty publikované tiskem). Čtyři. Pět? Ok, budou se zpětně vydávat i starší texty, abyste si udělali obrázek sami.

A na závěr přání: Na každý den malý zázrak. Na každou patálii aspoň malý úsměv. A vždy mít přátele, na které je spolehnutí. To se pak i svět ovládá snáze! PF 2012 a zdaleka ne poslední!