pondělí 27. února 2012

Pár slov k tomu tyjátru a něco malého navíc

Už zase! To je už třetí tvor, co si stýská na nepochopení blogerského světa, na hádky, nedorozumění, nenaslouchání a nepochopení. A já se nestačím divit. Kdy se celá virtualita, ten obrovský vesmír světů a mini-realit smrsknul na blog.cz a jeho pár užvaněných/uřvaných zástupců?
Neberte mne doslovně, nikoho osobně nemám na mysli, jen si tak tuhle situaci převaluji dlouhé dny v hlavě a marně se ji snažím pochopit. Někdo něco napíše a jen proto, že je to SR, berou ho všichni vážně? Začnou si kvůli tomu trhat občanky (no dobře, ty nové se dají už jen polámat nebo přejet magnetem, uznávám), překrucovat si navzájem napsaná slova (jako by to šlo) a podsouvat kdovíco.
Eh, děti... Vypadněte radši ven. Zrušte blogísky, ať už růžové, temné nebo třeba pihovaté, a rozhlédněte se okolo. To vaše pískoviště je sice trochu stranou, ale zase ne tak daleko od průlezek, knihovny, běžecké dráhy, rybníčku s kachnama - zkrátka: nebaví vás to? Dejte si pohov. Vyrazte do světa, prozkoumávejte nová území. Nejen, že se uklidní situace a vy přijdete na jiné myšlenky, ale navíc možná začnete zase psát něco smysluplného a já budu mít zase co číst v těch řídkých chvílích, kdy nepracuji na svých ani cizích textech.

Toliko k tyjátru, který prohnal tím malým pískovištěm na blog.cz. Kdo ví, oč jde, chyťte se za nos a dobře si tenhle pocit zapamatujte. Příště, až budete chtít vyskočit z krabičky jako nadurděný plch, vzpomeňte si na moje povytažené obočí - a radši vypněte počítač. Protože jednou vám o život půjde a přes veškerý tenhle balast, kterým se tak vášnivě zabýváte, na to ani nepřijdete.

A jakpak to vypadá ve Hvozdu? Přinejmenším zajímavě. Objevily se mi tu cizokrajné dřeviny, pár divokých šelem, které přivál vítr Náhody odkudsi z levého ramene třetí spirály té galaxie z osmnáctého rozměru, zase jsem spadla do jezera, které se tvářilo ještě před měsícem jako totálně promrzlé na dno. Ano, vrátila jsem se ke psaní starších prací a zároveň si už několik málo dní pohrávám s novým nápadem.
Ten se mimochodem tváří velice soutěživě, téměř mlokovsky. Pokud práce poběží stejně plynule a rychle jako promýšlení dnešních dnů, mám o novelu víc. Kdy přesně, to sama netuším, protože tu jsou tři jiné projekty, které je třeba primárně dokončit, ale dalo by se to stihnout ještě letos.
Šperky a další radosti vesele přibývají. Tedy ne tak rychle, jako spíš za veselého hlaholení nadávek, když si propíchnu prsty, případně rozsypu tácky s rokajlem, ale veselé to je. Už jsem se i tyhle detaily života naučila brát s humorem, jen občas si ještě toužebně povzdechnu po svém dřívějším linoleu - z koberce se drobné korálky vybírají opravdu velice špatně. Radši nic nerozsypávat.
Moje jediná orchidea se má čile k světu. Stvol po květech sice dál trčí ke stropu a tváří se velice zeleně, ale mnohem zábavnější je sledovat zdravé zelené a velké listy, které se postupně natáčejí za světlem. Celý jeden velký list během měsíce! Myslím, že v pátek si dáme místo obvyklého kyblíku vody rovnou jemnou sprchu - ona se oslava aspoň spojí s potřebnou očistou. Nějak víc se mi tu práší než ve starém bytě. A to tu nemám ani kočky.
No a ostatní kytky, stejně jako živočichové a entity v našem hnízdě/doupěti? Spolubydlící ještě žije a zdá se, že prospívá, ostatní květiny se mají čile k světu, rostou a kvetou, jako bych jim platila, a já se začínám opatrně těšit na jaro. Zima je fajn, čistí hlavu a ráno má člověk celý svět sám pro sebe, protože mu do myšlenek neřvou ptáci ty svoje sprosťárny, ale přeci jen by to už chtělo změnu. Počítám, že za takový měsíc začnu po jaru definitivně toužit, což znamená, že pak nenapíšu nejspíš ani čárku. Z touhy totiž vždycky vznikají ty nejlepší sny, co se tak špatně převádějí do písmenek...

pondělí 20. února 2012

Snídaně v trávě

Jak horký led si teď hořím mírně
a loňský den hledám ve věštírně
na dně šálku s čokoládou;
jsem upatlaná marmeládou.
Snídali jsme v trávě.

Jak horký led mě teď ruce zebou
a loňský sen už odplul s tebou
na dně loďky Chárónovy;
nemám sílu říct to slovy.
Smál ses na mne právě.

Jak horký led mi už duše zmírá
a loňský život s ničím splývá
na dně dlaní nespojených...

Snídám sama v trávě.



2.1.2007

středa 1. února 2012

Už zase kvetou růže

Už zase kvetou růže.
Zpod chvojí vystrkují hlavičky,
ač zimou ti bělá líc
a v duši zbyly jenom jizvičky.
Už zase kvetou růže.

Už zase kvete vřes.
Zpod chvojí na mne hledíš strnule,
až dávno už nezříš nic,
a není žádné "jako minule".
Už zase kvete vřes.

Jsem tady sama. Dnes...


Ptačí vrch, Opava, 18.12.2006