čtvrtek 15. března 2012

To mě hryzni do frňáku!

Pár posledních dní (a možná až týdnů) se s pravidelností aprílového počasí nese v duchu větších či menších WTF záseků. Od drobných radostí okamžiku typu "Jo! Ten odstavec je napsaný, jupí!", po nichž další den následovalo nevěřícné "Kam se ten odstavec poděl?!" až k třeba vyloženě konsternovaným stavům do nichž mne s takovou radostí uvádí Sikar.
Konečně jsem totiž třeba zjistila, co že to ten kluk chlupatá má s močením do vína. Poučení pro příště: dávat si pořádný pozor na to, co vypouštím z klávesnice. V opačném případě totiž zůstávají stopy, které se dají zálohovat a v budoucnu zneužít proti mně. I když s úspěšným vyvoláním záchvatu smíchu, to zase ano.
Aby toho nebylo málo, vrátila se mi stará závislost na kávových zrnech v čokoládě. Ano, už mi nestačí lopat tenhle tekutý sex po velkých hrncích - opět jsem ve stádiu, kdy žvýkám kafe a náramně si to užívám. Pak se není co divit, že v práci působím jako radioaktivní veverka (a jak to píšu, dostala jsem právě chuť na jedno tekuté), když něco takového pravidelně chroupu na svačinu. Ovšem je pravda, že se šéf stará, aby zásoby v regálu nedošly, to zase jo.
Z dění na pískovišti pro mne vyplynul další poznatek: už jsem na tyhle půtky asi vážně příliš živá. Drápat poznámky na sklo, komunikovat s ostatními a vyjadřovat se svobodně ke všemu, co mne zajímá - tahle mámivá svoboda je úžasná a skvělá, ale pouze virtuální. Na to spousta bytostí zapomíná především v okamžiku, kdy si začnou trhat* občanky kvůli jednomu článku. Část těch žabomyších válek průběžně sleduji a neskonale se jimi bavím, protože je mi jasná jedna drobnost: málokdo má takové ořechy, aby stejně arogantně vystupoval i v reálu a byl schopen své názory, na pískovišti vykřikované s plamenným mečem v tlapce, obhájit klasickou argumentací a bez plačtivého hlasu typu "vy mě nemáte rádi".
Toho se týká i odcházení, jehož první náznaky se taky daly vysledovat. Asi málo zaléváte svoje kytičky, tvoři. Hvozd si vesele bují mimo moji pozornost a šíří se do směrů, o nichž jsem byla přesvědčená, že se tam nedostane ani výhonek toho mého pralesa. No a vida - ouška zatížená dráčky pak slyší, že by to chtělo třeba další recepty (já vím, ten cibulový koláč!). To mě hryzni do frňáku, ono se sem chodí na procházku! Číst! Ještě si tady někdo uspořádá piknik a moje pověst kousavého stvoření vezme za své...
V dalším punktu, pracovně nazvaném "knihy", by se dalo shrnout hned několik věcí: další dvě knihy úspěšně přeneseny do hnízda (ty nejdůležitější z posledních dvou let), po dnešním citrónkovém výletě naplánovaná výzvědná expedice do temných hlubin šerosvěta, úspěšně počtvrté přelouskaná kapitola O symbolu (ještě zažívám, nerušit!) a nápad na další zábavnou povídku poctivě zaznamenán. Hraní mahjongu má očividně stimulující vliv na ty mrchy Múzy, protože mne v posledních třech týdnech přímo zaplavují nápady. Ne záblesky, ne inspirací, ale téměř hotovými texty. Kdybych uměla takhle rychle psát, je ze mne chrlič. Gargantuovský a řádně pitoreskní.
Klasický WTF zásek nastal v úterý ráno už cestou do práce - MHD je očividně spolek veselých chlapíků, protože se autobus zasekl na zastávce, zatímco trolejbus si vesele drandil napřed... Poučení pro příště: domlouvat se s kolegy, kterým že číslem to vlastně jedeme.
Ovšem aby toho nebylo málo, od šéfky jsem se jen tak mezi řečí dozvěděla, že "jak pojedu do té Prahy na školení"... He? WTF na druhou? Jaké školení? Jaká Praha?! Šéfčina reakce "Já myslela, že o tom dávno víte." mne totálně omyla, aby to vzápětí dorazila informací, že mám být v Praze o den dřív, protože školení začíná už ráno a ne, netýká se přímo mojí práce, ale protože občas zaskakuji na Informacích, týká se přímo toho. Moje nadšení tehdy dosáhlo vrcholu - jako bych neměla své práce dost, teď ještě abych drandila po republice kvůli školením pro záskok. Jsem zvědavá, jestli totéž školení absolvují všichni, kdo jsou vedení jako náhradníci a možní zaskakovači včetně všech ředitelových zástupců a samozřejmě jeho samotného. Plus mínus to dělá patnáct lidí...
Zkrátka je veselo v tomhle světě. Každý den se něco děje, každý večer (když nejsem na pivu, případně v kině   u Tea a Tinne, nebo nepáchám jiné nepřístojnosti mimo hnízdo) drbeme se Sikarem nebo Cirrat psaní, jeden druhého i dění kolem nás. Možná by to chtělo zanechávat častější stopy i tady, ale řekněte - nezevšednělo by vám to tu pak?
Pro mne je to taky malá oslava, psaní tohohle občasníku.





*já vím, že občanky se už dávno nedají roztrhnout, pokud nemáte sílu jako Goliáš nebo Atlas, ale berte to i bez uvozovek jako s uvozovkami. Nebo snad jen kvůli drobným kosmetickým úpravám začneme používat obrat "zlámejte si občanky a dejte pokoj"?

středa 7. března 2012

Zprávy, které někoho možná trochu rozhodí

Hvozd si většinou žije svým tajným životem, který je skrytý občas i mému zraku - pohybují se tady tvorové tajemnější než legendární chiméry a bestie, občas tu vyroste něco naprosto neočekávaného... Však to sami znáte. Také ozvěny dění se objevují ve zcela nečekaných souvislostech a na místech, kde bych je očekávala nejméně, ale svým způsobem je to zábava, tohle vynořování souvislostí.
O tom jsem ale psát nechtěla. Momentálně tvořím a píšu a drápu a datlím, takže trpím přemírou písmenek. Ve výsledku jsem se dokopala i ke krátké zprávě sem. Něco ve stylu "stále žijeme, stále bojujeme, pošlete další nepřátele!" nebo tak nějak.
On to totiž tak trochu boj je, práce posledních asi čtrnácti dnů. Sikar si libuje, jak ho nakopávám do dalšího psaní a tvoření vůbec, ovšem tahle symbióza je dvoucestná. Ještě jsem ani nedopsala hrubý text pro projekt Kniha a už jsem měla v makovici luxusní námět na mločí novelu. Řeknete si: proč ne, aspoň netrpí autorským blokem a nedostatkem inspirace, jenže kdo to má neustále zpracovávat? Poznámky k novele zapisuji na jakýkoliv kus papíru, co mám zrovna po ruce, protože se mi pravidelně stává, že ty nejlepší věty a úryvky textu vymýšlím za pochodu v práci. Domů to tahám v diáři a pokaždé nezapomenu poděkovat své prozřetelnosti, že jsem si koupila dražší verzi s magnetickou chlopní (není to sice originál Paperblanks, ale je i tak luxusní).
Co je na tom tak iritujícího? Třeba fakt, že ani ne o tři dny později se o slovo přihlásil další text, tentokrát opět na popud páně Sikara. A ano, také má tendenci tlačit se do popředí mé pozornosti, protože přeci nebude čekat na své napsání způsobně ve frontě! Navíc když se v něm mohou projevit veškeré zlé a zákeřné stránky Sedmera!
Ještě je toho ale málo, protože se přidal další nápad, stejně živný a zajímavý, stejně uhozený a svým způsobem sakra dobrý, pokud se mi podaří zpracovat k mé plné spokojenosti. Sikar včera výskal, že tohle se mu líbí, pro mne to znamenalo spánek plný snů a úryvků textu, protože podvědomí si třídí, poznamenává, kombinuje a vytváří podklady pro psaní nezávisle na tom, zda jsem při vědomí či nikoliv.
Není se tedy co divit, že si poslední dobou připadám jak v mateřské školce, kde mne z různých stran tahají za sukně různé příběhy a dožadují se mé plné pozornosti. Jedinou výhodou tohoto stavu je, že ano, prozatím otevřu jeden textový soubor a přesně vím, co se v něm odehrává, co chci napsat, kam jsem se prozatím dostala a jakou má mít příběh atmosféru. Takové vícerozměrné šachy, či spíše už Xaothl, abych se trochu přidržela svého universa.
Jelikož ale nejen poznámky se mi povalují po stole i v hlavě, rokajl se také hlásí o slovo. Když se tedy nesnažím nikoho zabít, zneuctit, začarovat nebo oženit (ano, až takhle krutá občas bývám), oháním se jehlou, rozsypávám si rokajl do koberce a páchám šperky. U toho samozřejmě přemýšlím ne nad nesmrtelností chrousta, ale nad svými plány ohledně nového kostýmu, nad výslednou podobou koruny, masky, šatů i bojové verze (ono bojovat se sice moc nebude, na to už jsem líná, ale generálové si přeci taky navlékají brnění, i když se většinou nezapojují do přímých bojů, no ni?). Vše roztahané v kalendáři na celý rok, abychom se náhodou nezačaly nudit - a taky z toho prostého důvodu, že den má jen 24 hodin.
A proč tohle vlastně všechno vyjmenovávám? Abyste se mohli těšit na nové texty, nové fotky a na spokojenou Ekyelku, až tohle všechno spáchám a dám si aspoň týden pauzu. Tedy pokud mne do té doby nenapadne zase něco geniálního, případně se nevrátím k rozepsanému románu. Když se k němu vrátil už i Sikar, možná je na čase zase s textem trochu pohnout a stvořit další kapitolu. Dar života, dar smrti se konec konců celkem líbil, když skončil v Kočasu 2010, takže proč nespáchat zase malý exkurz do Baraquiaru, že.
Ještě uvidíme. A pokud vám zbývají nějaké hodiny navíc, víte, kde mne najdete.