sobota 29. prosince 2012

S alergií na citrusy... a naposled

Honem, honem, než skončí rok! Aneb je třeba dotáhnout do konce pár věcí a Nominčí jedenáctka je jednou z nich. V předchozím článku jsem prozradila jedenáct zbytečností o sobě (měla jsem nejspíš dobrou náladu), teď je na čase pokračovat a ukojit Cirratinu zvědavost, takže jedenáct odpovědí na její otázky:

středa 12. prosince 2012

S alergií na citrusy... poprvé

Vlastně za to může Cirrat. Měla ten neskutečný nápad, že by někoho mohlo zajímat i to málo, co jsem o sobě schopná prozradit takhle na papíře. Skvělou součástí jejího, potažmo Nominčina nápadu je, že znám dalších jedenáct ukecaných tvorů, co si vedou občasné i časné deníčky - a že je přemluvím v šíření téhle věci.
No, budiž holkám ke chvále, že nikoho nenutí v té bizardnosti pokračovat, takže uvidíme, jak se to vyvine. A možná si vzpomenu, kdo je ještě ukecanější než já a Cirrat ho ještě neoslovila.

Tákže. Jedenáct věcí o sobě. Jedenáct otázek od Cirrat. Jedenáct nových otázek pro další duše. Zredukováno na doraz, nejprve si dáme tu první smečku.

  1. Mám zelené období. Už pár let. Studená, teplá, zpracují se všechny odstíny! Občas to sice zajiskří jako v mamčině pohledu, když jsem jí dneska měla vybrat pouzdro na brýle a já automaticky sáhla po roztomile zelenkavém (kterýžto odstín rozhodně není mamčin šálek kávy), ale jinak si přátelé a část rodiny na tuhle mou přetrvávající krátkodobou úchylku zvykli. Tím nechci říct, že nemám ostatní barvy ráda, ale zelená je tak nějak... zelená.
  2. Píšu knihy. V současné době jsou dvě rozepsané v dost podrobných detailech a zpracovávají se jednotlivé kapitoly. Další dvě jsou plánované jako soubory povídek, spojené hlavními postavami - Rivko, ano, Anfira bude mít svou knihu - a v úvahu přichází i rozsáhlejší novela, která se ovšem kdykoliv může do knižní velikosti nafouknout. Stačí jen popustit uzdu fantazii a neomezovat se.
    Ovšem když píšu, že píšu, nepředstavujte si pravidelné každodenní datlení a práci postupující mílovými kroky vpřed! Spíš to občas vypadá jako couvání staré lokomotivy, protože se tu něco umaže, tam se vyškrtne původní nápad a voilá, najednou je pryč půl kapitoly. Zkrátka chuť je, nebo není. A navíc si práci na knihách prokládám psaním povídek, mikropovídek, příběhů na zakázku a škrábáním ryze osobních dopisů. Takže asi tak - v dohledné době autogramiádu nechystám.
  3. Už jsem to zmínila: pěstuji si šnečí poštu. I za to může Cirrat, dovede nakopnout k pořádné dávce bláznivin. Postcrossingový banner je jasně viditelný všem návštěvníkům Hvozdu, nicméně snail mail funguje také. Takže chcete pohled/dopis od některé ze Sedmera? Není problém, pokud se neobáváte, že vám jednoho dne osobně zaklepeme na dveře.
  4. Mám ráda pomeranče, grepy i mandarinky. Letos hodně. Limetková šťáva patří neodmyslitelně ke kachně, citronový sorbet je luxusní osvěžení nejen v létě. Jenže poslední dobou jsem dostatečně vystresovaná, aby mi moje milované citrusy způsobovaly vyrážku. Nic vážného, tedy dokud nezvednu ruce. Vypadá to... zajímavě. Flekatě a tak trochu jako když se svléká had. Myslím, že bych si měla zapisovat rádoby vtipné poznámky svých kolegů z práce, protože je to téměř nevyčerpatelný zdroj průpovídek pro určitý typ postav.
  5. To je teprve pátý bod? Copak se dá o sobě prozradit ještě něco?
    Vlastně to vystihuje i další drobný fakt o entitě zvané Ekyelka - neumím psát vlastní medailonky. Když po mně Jiřina Vorlová chtěla pár vět do Kočasu, v původní verzi mailu právě ten jeden pár vět byl. Pak jsem ještě něco málo dodala, ale nechat původní dvojici by bohatě stačilo - mně určitě.
    Tatáž situace se opakovala letos. Zoner Press a opět medailonek autora. Hm. Použijeme ten z Kočasu! Jenže sborník si stejně koupí ti samí lidé, kdepak, to chce něco nového. Hm, hm. Ani deskriptivní geometrie pro mne nebyla takhle náročná. Copak někoho zajímá autor? Text má mluvit sám za sebe!
  6. Dostáváme se za polovinu, jupí. A taky se dostáváme k tomu méně příjemnému, co na Ekyelce najdete. Tvrdohlavost, aroganci a zatracené sebevědomí, s nímž vrčí a trhá všechny autory, kteří kašlou na gramatiku a korektury. Co nepoužívají mozek, Google a minimálně Wikipedii při zjišťování faktů, narvaných do svých "geniálních" děl. Autorů, co nikdy v životě nepřečetli víc než Paoliniho a Rowlingovou (a ještě jenom v češtině) a vztekají se, že jim jejich novátorské myšlenky srážím z piedestalu dokonalosti se slovy "Tohle tu už bylo, lépe vymyšlené, lépe zpracované a především mnohokrát napsané!". Zkrátka a dobře považuji veškeré zveřejněné texty za ty s nálepkou "možno komentovat a trhat". Však pokud by autor nechtěl, aby mu čtenář na text reagoval, nezveřejní ho, ne?
    Sice to už nedělám tak často, protože mi je líto trávit drahocenný čas čtením volně ložených blafů, ale někdy neodolám a namátkou otevřu blog "nadějného" autora či autorky. Pročtu se občas i přes první odstavec. Zanechám komentář - a úspěšně na celou věc zapomenu. Pro jistotu. Z jazykové úrovně některých pisálků mi totiž bývá do pláče.
  7. Co dál? Nerada běhám. Ne, že bych toho nebyla schopná, ale není to můj oblíbený způsob přemisťování se. Rychlá chůze je v pořádku, vlastně je to můj nejpřirozenější pohyb, ale běh? S tím běžte k šípku! Takže pokud mě vidíte běžet, děje se něco opravdu vážného. Nebo mě někdo neskutečně naštval. Neros by mohl vyprávět...
  8. Nevyhledávám žampiony. Pokud má být omáčka hříbková, musejí v ní být hříbky, ne žampiony! Totéž platí pro kubu, kulajdu a další houbová jídla. Je to třeskutý zvyk mnoha kuchařů, nahrazovat houby právě žampiony, které jsou snadno k mání, ale rozhodně mě tím neuctíte. 
  9. Občas jásám nad dárky, nad nimiž by vám nad hlavou vyskočil velký otazník. K čemu je pět metrů mechově zeleného dyftýnu? Cože, ona má radost z pytle odřezků kůže? Ne, tou lahví skotské mě rozhodně neurazíte, sukně sice nosím, ale meč taky ještě unesu!
    Totéž se dá aplikovat na komplimenty. Jeden za všechny mi složila Činkapi loni na procházce kolem Verlitína: Ekyelka se tak pěkně nese... jako bitevní loď! Prý by se jiná žena urazila, ovšem tohle je vysvětlení, proč občas používám ikonku plachetnice.
    Zkrátka a dobře jsou věci, kterými mě nenaštvete, i když se budete hodně snažit. Spíš si zaděláte na pořádný problém, protože si vás uložím do kolonky "zvláštní dodavatel materiálu", případně se na vás budu jen vesele culit, místo abych s jekotem utíkala pryč, jak se k dámě chováte neurvale.
  10. Mluvím s kytkami. Primárně když je zalévám, ale občas jen tak pochválím, jaké mají krásné listy, že orchidej zase vykvetla (po dvou letech už bylo na čase), naslibuji jim, že je přesadím, jen co budu mít chvíli čas... Zatím mi žádná z nich neodpověděla, jen si vesele rostou dál. A bují.
  11. Spím na boku.
Toť jedenáct zcela zbytečných detailů o Ekyelce, které jste nemuseli znát, ale aspoň jsem ze sebe zase vyrazila nějaká písmenka. Pokračování příště.