Původní recept jsem zachytila kdysi před lety v televizi, když jsem tedy ještě měla televizi a dívala se na ni. Recept zněl sice šíleně - do té doby jsem znala jen dýňovou polévku a kompot - ale příjemně šíleně. Dostatečně příjemně a šíleně, abych si povědomí o jeho existenci uložila do podvědomí a na pár let zapomněla.
Pak se stalo, že nám - tedy Teovi, Tinne a mně - naše společná kamarádka dovezla obrdýni. Prevíta, na kterého mi při porcování málem nestačil ani ten největší nůž, co se dal v kuchyni najít. Ano, měla jsem chuť zajít si pro sekeru a zahrát si na šíleného maniaka, ale jaksi mi to neprošlo (dýně by to mohla přežít, stůl pod ní možná ne). A jelikož to byla obrdýně veliká, vedle litrů kompotu zbylo i dost hmoty na pokusy. Ejhle, podvědomí se probralo a vyplivlo otázku: jak že ten recept zněl?
